Není hora jako hora

Vsadím se, že když bych se vás zeptal jaká je nejvyšší hora světa zcela bezprostředně mi odpovíte. No přece Everest. Ti znalejší z vás by dokonce mohli udat název Qomolangma. Řeknete si, že pro každého musí znít odpověď stejně. Mýlíte se. Odpovědi v očích kdejakého politika jsou zastřeny do šedé mlhy, ze které jasně vyzařuje teploučké křeslo někde na vysokém postu partaje zalité přepychem a penězi. A přesně tak si mnozí představují ten  náš nefalšovaný bílý vrchol.

Je zvláštní, že i když někdo zdolá vrchol opravdový, tak po návratu z přetěžké výpravy, zřejmě z důvodu změny tlaku vzduchu(ne jen atmosférického), se začne sápat na vrchol ze zlata. Což o to, rivalita mezi lidmi byla, je a bude, avšak dnes se „horolezci“ nezastaví před ničím. A tak se nám snaží zdolat kdejakou překážku, jedni přehradí propast skáceným topolem, jiní budou topoly chránit a uplácet pafky (šerpa vyskytující se pouze pod vrcholem). Vždyť topol je u nás už velmi dlouho a pafka jenom škodí.

Nakonec všichni zjistí že jedno křídlo netleská a musí si pomáhat. Začnou táhnout za jeden provaz a rozdělí si role. Bylo by divné, kdyby v tom  zůstali sami a tak rychle přispěchá pomocník odněkud z Evropy, který zahradil všechny neduhy prozatímního výstupu. Neboť tam se už do dolovalo a je zcela možné, že by ho zasáhli padající kameny holé skály (bez topolů a pafek). Bodejť by ne, když už se pod horou někdo tak horlivě třese.

Skoro se mi začíná zdát, že tento systém vládnutí nepřímo kopíruje římské triumviráty. Stejně jako v Římě pud moci a nezávislosti na druhém zvítězí nad spoluprácí, neboť si každý uvědomí: Proč bych se měl dělit, když já můžu mít vše. Ať už zvítězí kdokoliv, zcela hrdě může zvolat „Veni, vidi, vici!“ Nebo snad „Veni, vici, fugi!“?                   Petr Štaffa