Při vstupu do kanceláře Vás ovane směs různých vůní, u stolu sedí dáma zahleděná „ do sebe“ opravu reprezentační, s výstředním oblečením a všude ověšená zlatem
Poněvadž mě asi vůbec nezaregistrovala, položím před ní „Přiznání k daní z nemovitosti“ a čekám co se bude dít. Trapné ticho přeruší telefon, dáma povstane a poodejde, abych co nejméně slyšel z jejího soukromého rozhovoru. I když se snažím nic neslyšet přesto se dovídám mnoho zajímavého. Po ukončení delšího rozhovoru se snaží usednout, což se ji nezdaří, neboť se znovu ozve telefon. Samozřejmě zase soukromý, ale tentokrát na jiné choulostivější téma. Když se jí po ukončení ještě dalšího rozhovoru podaří usednout a podívat se na předložené doklady, poprvé na mně promluví „ co chcete?“. Po prosbě, že potřebuj poradit, konečně nahlédne do mnou vyplnění „Přiznání“ (omluvou pro tuto prosbu je stáří 85 roků a mě z návodu na vyplnění, který má 305 položek, slovy třistapět!! mohlo něco uniknout).
Po letném pohledu následuje upozornění, že v kolonce se musí rozdělit orná půda od pastviny. Než mě stačí ukázat o kterou kolonku se jedná, volá telefon – tentokrát služební, jistě velmí důležitý, v době, kdy na chodbě čeká několik dalších zájemců o potřebné informace. Po ukončení telefonátu, aniž by se znovu obtěžovala pokračovat ve čtení dalších kolonek se zeptá „co ještě chcete?“ mi sděluje, že vyplněné přiznání můžete poslat poštou. Sbírám ze stolu rozložené papíry a bez poděkování a pozdravu odcházím. Za celou dobu co jsem stál v kanceláři jako „debil“ u vedlejšího stolu „obyčejná přívětivá usměvavá úřednice“ třem žadatelům poradila i velmi ochotně pomohla vyplnit potřebné kolonky.
Nedejte se ale odradit, pracovníci úřadů jsou přece od toho, aby poradili obyčejným občanům tohoto státu.
Starý optimista.
Jaroslav Farník, Blansko
