Myslí zdanění poslaneckých náhrad vážně?

Je ekonomickým popřením smyslu poslaneckých náhrad tyto poslancům zdaňovat jako příjem. Ne že by se tím alespoň částečně nesnížily výdaje státu na někdy velmi problematické, často svým účelem pochybné položky.  Nedávná minulost nás občany poučila, jak z nich lze pořídit (klidně i pod transparentem hlásajícím modlu potřeby sociálního smíru) luxusní byt v Praze 5…

Chybný je již samotný přístup ke snižování výdajů státu na poslanecké náhrady. Pokud platí princip, že poslanci mají svůj plat jako odměnu za svoji práci a dále na rozdíl od jiných pracujících jim i další výdaje potřebné pro dosahování jejich pracovních výkonů hradí stát (mimo jiné dopravné, ošatné, vybavení kanceláře,…), dává smysl tyto výdaje krýt v rámci schválených limitů podle skutečně doložených částek a nikoliv na základě jakýchsi pochybných paušálů.

Už snad samotný princip (navržený, myslím že ČSSD) zdanit tento příjem, velmi dobře vykresluje pokřivený způsob chápání podstaty tohoto přijmu poslanců v podání socialisticky orientované partaje, a to: příjem poslance, který v duchu populismu řízeného průzkumy veřejného mínění, má být  jako okázalý sebeobětující počin a výraz sounáležitosti s občany v době ekonomické krize před jejich zraky, obětován = zdaněn.
Je přece úplný nesmysl zdanit něco, co alespoň deklaratorně má být v plné výši použito pro určitý účel. To opravdu může vymyslet buď chorý mozek nebo někdo, kdo ví, že tyto příjmy ani zdaleka nejsou spotřebovány a ve své podstatě jsou jenom nezdaněnou částí příjmu všech poslanců a ne jenom těch, co pod modlou sociálního smíru tak přesvědčivě hlásají potřebu progresivního zdaněni.

Současně zavedená praxe paušálních náhrad je poslanci široce zneužívána a systém vesele k radosti všech zúčastněných funguje dál a dál zřejmě s odvoláním na jednoduchost administrace takového uspořádání.

Dovolím si tvrdit, že účetní agendu 200 poslanců spojenou s vyúčtování jejich nákladů by hravě zvládla jedna účetní (alespoň v soukromém sektoru by tomu tak bylo).  Náklady na její provoz cca pul milionu korun ročně by hravě pokryly uspořené prostředky z neúčelně vyplacených paušálních náhrad. Jednoduchá matematika stanoví, že se jedná o částku 2 500 Kč na jednoho poslance ročně. To je snad více než přesvědčivé. Současné sazby paušálních nákladů by pak mohly sloužit jako horní hranice takových výdajů. Poslanci, kteří by vykázali takový stupeň negramotnosti, že by nedokázali podklad pro vyúčtování připravit , by buď měli „vrátit-školné“ nebo si vybrat takového asistenta, který to, na rozdíl od nich,  zvládne (je to agenda druhého ročníku střední školy – třídění dokumentů doplněná o sčítání a odčítání desetinných čísel J ).

Kouzlo navrženého řešení snad spočívá i v tom, že by nás všechny posunulo blíže vyspělejším demokraciím. Mohli bychom si jako občané a daňoví poplatníci potom dovolit stejný luxus, jaký mají například občané Spojeného království. Přečíst si  v novinách za co konkrétně jsou naše peníze utráceny a v celospolečenské diskusi následující po smršti skandalizujících článků pak přispívat tak k budování politické kultury.

Jistě chápu, že kapři si svůj rybník nevypustí, ale v době otřesů politické scény je průchodnost takového řešení snad potenciálně vyšší.

Petr PROKOP