Moje nekonečně snesitelná tíha bytí, když už je toho třináctého

Šklebí se na mne snad už ze všech stran, malých, velkých, politických i novinových, ta naše rozpočtově zatnutá sekera česká.

Dokonce i při monotónním putování sockou, kdy  názvy stanic vyvolávaly v mém podvědomí dosud pouze asociace tak maximálně asociální, třeba zda název I.P.Pavlova by neměl být celebritně rozšířen na V.I.P. Pavlova, řečeno slovy našeho nadnárodně virtuálního genia, generále Ivane Petroviči, dvě písmena, není to málo? Nebo Národní, která jako by vzývala k přepsání spolu s dějinami na Sametovou či Studentskou, případně k přemalování jmény našich revolučně vycinkaných vítězných listopadových žolíků, ať už pana disidenta Havla či soudruha komunisty Čalfy. Nevděk vůči našim i jejich sametovým gladiátorům snad není na místě, padouch nebo hrdina, byli jsme a budem tu všichni jedna rodina, ne? Zásluhou našeho tristního hospodaření však dostává před těmito banálními úvahami prioritu konečná stanice Háje, se kterou jako by nám estrádní TV exPrima manažerský kroužek DP chtěl ještě dvojsmyslně opepřit svezení na kolotoči nikdy nekončícího zdražování jízdného.

Co když, až tady budeme jednou opravdu v háji, posadí nás naše děti symbolicky na trasu metra C a pošlou nás na konečnou, přičemž nám místo zpáteční jízdenky přibalí jen pozůstalé nesplacené státní dluhy?

Co pak, když od nadnárodních bankovních revizorů sotva můžeme očekávat vstřícnou sametovou soustrast a to přitom všem jim řádně a oddaně sypeme jejich konkurenčně monopolní bankovní poplatky, že ano, rukulíbám poníženě milostivá mdm. nadnárodněbankověředitelová, považovala si nás, za takhle zkasírované vklady by na nich možná jinde ve světě vzali hůl a nenadnárodně ji hnali odkud přitáhla i s jejich celým slavným poplatkovým know how, věděla?A tak se obávám, že stejně, jako zdánlivě bezhlavě valící se vagony metra se řítíme i my, ovšem ne na konečnou ale někam do neznáma, kde na nás čekají z úst našich potomků moudrá slova našich předků o tom, že žádný dluh neroste do nebe.A že tentokrát už vezmou do ruky klacek naše děti na nás a ty miliardově prohospodařené roky na jejich účet nám spočítají a ještě budeme rádi, když bez poplatků, ale přece, my jsme nechtěli být jako oni, my přece ne?Ale tak jo, vlastně ne, vždyť není tak zle, ještě je přece co státněvelkoprodávat.

Díky mega rostoucímu národnímu rozpočtu a křišťálově(via)montované mazanosti námi zvolených vyvolených navzdory nemáme vlastně ani potřebu cítit se ohroženi giga národním schodkem.Jak bychom také mohli, při těch regálech plných nablýskaných čínských šuntů z celého světa v globálních obchodních řetězcích, pro které je ale i každá naše česká koruna dobrá.A navíc, v centru našeho zájmu byly a jsou přece jen důležitější věci, než trapné malichernosti jako je vlastní prázdná kapsa, když třeba teď se momentálně bijeme zase ještě pořád za mír, předsedováním v kolchoze zvaném EU za evropský a radarovou pastouškou za světový, jestli ne dokonce vesmírný.Krize nekrize, i na trachtacích rozdáváme jak s cizího, ale asi mi musí stačit jen tolik, že na to jde i z mého.Co s tím, zda mi nezbude, než abych raději přestal jezdit Metrem, nebo možná,  kdyby se s ním do Hájů aspoň na zkoušku vyvezli moji zadlužující potentáti, těžko říct, ale NERv moje nervy určitě nezachrání.A tak nekonečně snesitelná tíha bytí z rozmařilého života na úkor našich do plenek z dluhů rodících se generací je zatím i nadále jaksi mimo naši mísu a může se zatím zdát ještě chvíli nekonečně snesitelná.Nemusím být ale zrovna Albert Einstein, abych věděl, že v budoucnu bude každým dnem relativně o něco méně nekonečná a o něco více nesnesitelná.     

B.X.Dvořák