Moje děti kouřit nebudou

První a vlastně i druhý a třetí cigáro jsem si dal s bratrancem za strejdovou stodolou. Bylo mi 10 a pamatuju si, že to bylo celkem nechutný. Připadal jsem si ale důležitej a strašně chytrej. Pak jsem se málem posral. Málem, říkám. Teď je mi 20, dávám krabku denně, ale moc vodvázanej z toho nejsem. Leze to do peněz jako prase. Někdy přemejšlim, že bych se na to vyprd, ale nedokážu si představit pivo bez cigára. To je prostě blbost.

Tak si tak pro sebe říkám, jestli bych začal, kdyby táta s mámou nekouřili. Anebo, kdyby mi táta jednu fláknul, když mě chytil, jak mu beru cigára. Jasně, že to nebylo prvně, co jsem mu ňáký vodklonil, ale bylo to prvně, kdy mě viděl a muselo mu bejt jasný vo co gou. Seřval mě, to jako jo. Ale spíš proto, že mu kradu cigára a ne proto, že hulim.

Já je teda jako z ničeho nevinim, začít kouřit bylo moje rozhodnutí.

Přišlo mi to uplně normální. Žil jsem v tom celej život, doma se kouřilo, dědové kouřili, většina tátovejch kámošů taky, prostě skoro všichni v mym okolí. Pamatuju si, že jako malýmu mi to docela vadilo.

Myslim ten kouř. Ale pak jsem si nějak zvyk.

Jednou, to jsem byl myslim v devítce, jsme měli ve škole přednášku o škodlivosti kouření. Bylo to povinný, jinak bych se na to vyprd.

Seděli jsme hodinu v tělocvičně a poslouchali chlápka, co strašil.

Abych byl upřimnej, musim přiznat, že mě ty různý černý plíce, nádory a uřezaný nohy a ruce trochu dostaly. Tenkrát jsem tahal sotva jednu denně a říkal jsem si, jestli neni lepší se na to uplně vykašlat. Když jsem o tý přednášce mluvil doma s našima, tak táta řek, že už má tý štvanice na kuřáky plný zuby a ať nás koukaj v tý škole radši něco pořádnýho naučit a ne votravovat s blbostma. Připomněl mi Jardu od něj z práce, co umřel ve 40 na rakovinu a nekouřil. A taky dědu z Berouna, kterej se v 82 letech těšil celkem dobrýmu zdraví a hulil jako fabrika. Zakončil to nezdravym jídlem, tlusťochama, vochlastama a znečištěnym ovzdušim.

Měl pravdu. Na světě je tolik škodlivejch věcí, že nějaký kouření je proti tomu všemu prd. Ale když o tom tak přemejšlim, asi bych chtěl, aby moje děti nekouřily. Jestli teda někdy budu nějaký mít. Snad se v těch svejch šestnácti sedumnácti letech nerozhodnou stejně blbě jako já. Je to holt blbej věk.

Michaela Vondráková