Milostný dopis: Nádherný pane z Itálie

O Vaší přítomnosti v našem městě vím už delší čas.Moc dobře si vzpomínám jak se mi onu letní sobotu rozbušilo srdce a zastavil se čas.Usadila jsem se ve Vaší Italské restauraci a tam Vás prvně spatřila.Srdce mi tlouklo tak hlasitě že jsem už neslyšela nic.Byl jste tam pouze Vy,vaše charismatická krása, noblesní elegance a ohlušující tlukot mého srdce.

Už nějaký čas přemýšlím, jak Vám dát najevo mou náklonnost,mou slabost pro vaši krásu...?
A nyní,v tento den,v tento okamžik je ta nejvhodnější příležitost se Vám svěřit.S tím jak mi okupujete mysl a začínáte se vkrádat do mého srdce.
Stojím před malířským stojanem,upravuji si veškeré papíry,příruční skycy a se zaujetím poslouchám profesora výtvarného kurzu vyprávět o technikách kresby a stavby lidského těla a najednou neslyším ani slovo.Profesorovy další,barvami provoněné techniky malby přehluší onen známý tlukot srdce.Buch buch,bim bam jako velký ocelový zvon.
Dnešním modelem desáté lekce kreslení jste VY...Upravený-neupravený,oblečený-neoblečený,na židli-ne židli.Všechny dámy našeho kreslícího spolku jsou zajisté uneseny Vaší krásou a neví kam se první podívat.Milá tvář,smyslná hruď,oči barvy moře,žilnaté ruce,krásná vzpřímená záda..?Vaším dokonale stavěným tělem musí být uchvácena i mužská část kurzu.
Jen co se mé srdce zklidnilo a opět jsem začala vnímat realitu, zaslechla ,jak už všichni  pilně a dychtivě kreslí.Jistě se pustili do svalnatých čokoládově hnědých paží,jejichž obětí musí být nezapomenutelné.Nebo hladké hrudi,která je taj nádherná,že ani v těch mých nejodvážnějších snách takhle nevypadala.A třeba zkusili jako první načrtnout Váš ostře řezaný obličej s modrými oči,upřenými někam do daleka a plnými rty,které svádí k nejednomu sladkému políbení?!
A kterou jižanskou anatomií mám žačít já?Myslím že je můj malířský talent slabý na takový boží výtvor jako jste Vy.Nechci nic zkazit.Tak se jen dívám.Chci si zapamatovat každičký centimetr Vašeho těla.Možná je to naposled,co mé oko lahodí kůži na Vaší dokonalé hrudi.
Žárlím na slunce a jeho paprsky.Přes okno se laskají s každým kouskem Vašeho těla.Bez dovolení,bez souhlasu.Hladí vás ve vlasech.Šimrá po čerstvě oholené tváři.A pak se v klidu schoulí do klína kde spokojeně přede jako kočka.Zůstalo.Slunce tu s námi zůstalo.Taky bylo uchváceno Vaší krásou.Celého Vás objalo a zahalilo zlatavým horkým třpytem.Jak je to nespravedlivé,já mám jen malovat a ta jediná svítící hvězda ve vesmíru se rozkošnicky oddává hrátkám s Vaším charismaticky přenádherným tělem.
Nechci teď malovat,črtat křivky těla,zkoumat smyslné vlnky Vašich černých vlasů.Vůbec nechci lačným pohledem studovat skladbu Vašich neodolatelných svalů,zajímavou hru světla výstupků a prohlubní Vašeho vyzrálého těla.Opravdu nechci malovat.Chci být na chvilku slunce.Jen na jednu sekundu na jedno objetí,na jedno splynutí...
Vysilující boj se sluncem přemůže čas.Na večer zeslábne a půjde bojovat jinam,do jiných krajů.
Nevím jak dnešní lekce kreslení bude pro mě úspěšná?Jsem vysílená z boje s žhnoucí koulí,z boje s vlastní touhou nemalovat a jen se dívat,z boje se Vás nedotknout a nepohladit...
Poslední boj bych ráda prohrála...
S úctou k Vaší kráse A.
 
 
Jarmila Dobečková