Jednoho dne mě přestalo bavit rozhodovat se, zda je lepší čerstvě vyprané prádlo pověsit ven na skládací věšák a riskovat, že ho vítr shodí do záhonu či jestli ho mám raději dát do sklepa s tím, že mi možná přes víkend nestihne uschnout a my nebudeme mít v pondělí do práce a do školy čisté věci.
Pořídila jsem si tedy zahradní kolotoč. Otakar mi ho implementoval na určené místo a já z něj měla radost jako malé dítě. Celý den v práci jsem se těšila, až na něj odpoledne pověsím svou první pračku a budu sledovat, jak mi prádlo schne před očima.
Na ten den jsem měla naplánované i bylinkaření. Od známého jsem dostala půl litru višňovice, ze které jsem chtěla udělat řeřichové tonikum na vlasy a tinkturu na kloktání. Mou mysl tedy zaměstnávalo plánování, kolik dílů meduňky, máty, šalvěje a řeřichy mi bude stačit na zmíněné množství alkoholu. Pračku jsem plnila a zapínala jaksi automaticky a okamžitě šla stříhat, drtit a louhovat to mé voňavé zelené potěšení.
Že je tady něco špatně, mi došlo ve chvíli, kdy jsem asi po hodině a čtvrt šla pověsit prádlo, pračka si ještě čile vrčela, poskakovala a linulo se z ní nečekaně intenzivní teplo. Většinu věcí dáváme prát na „rychlíka“, program jede asi půl hodiny a rozhodně nerozpálí boční sklo pračky. No to jsem tomu dala. Jak jsem mohla zapomenout, že jsem den předtím vyvařovala špinavé ručníky?! Samozřejmě jsem nepřepnula program zpátky na běžce a všechno černé prádlo, co se mlelo v bubnu, se mi vyvařilo.
S hrůzou jsem čekala, až pračka domáchá a vyždímá a litovala, že za á nepiju a vlastně teď ani nemůžu pít tvrdý alkohol a za bé, že jsem všechnu višňovku narvala do sklenic s bylinkami, protože tahle chvíle napětí by si štamprli určitě zasloužila. Marně jsem vzpomínala, co jsem do té pračky vlastně naházela a pokoušela se odhadnout škody civěním do útrob pračky, až se mi z toho zamotala hlava. Konečně přišel okamžik O a program hlásil: Stop. Chvíle napětí vystřídala zvědavost, co se s vypranými objekty stalo. Do tohoto oakmžiku jsem se pořád mohla uklidňovat, že nic a prádlo přežilo v pohodě a bez úhony. Ovšem opak byl pravdou.
V pračce byly 4 Otakarovy pracovní trička. Nyní by se do nich s přehledem vešel Arnold Schwarzenegger v časech své největší slávy. Upřímně doufám, že Oťák má ještě nějaká jiná trička, protože jestli ne, tak netuším, jak hodlá ve skladu zdůvodnit, že si zase fasuje nové. Naopak jeho oblíbené triko s klokanem, které si dovezl z Austrálie, se smrsklo na velikost tak pro sousedovic čtyřletou vnučku. Asi vada materiálu, či co… A vůbec, kdoví, z čeho ti pitomí protinožci ta trička šijí…
Dále jsem vyvařila Domčovy nové šusťáky od babičky. Podotýkám, že je měl pouze jednou na sobě. Indicie, že na nich jsou tři pruhy nikoli čtyři a navíc nápis Adidas napovídá, že asi nebyly zrovna levné. Nu což… Když pominu, že nyní vypadají, jako bych se o ně poprala se statnou stračenou, staly se z nich slušivé tříčtvrťáky pro člověka velmi podprůměrného vzrůstu.
Jediné, co přežilo bez újmy, jsou Kubovy rifle. Ovšem co do velikosti. Jestli si zachovaly i původní černou barvu, nevím. Na náš dvůr se ve chvíli, kdy jsem prádlo věšela, snesla tma a já se neodvažovala rozsvítit. Co ovšem nešlo nevidět, byla má podprda. Už tak mi začínala být kapánek těsná, teď ale vypadá jako součást výbavičky pro Barbie princeznu.
Na druhou stranu mám poměrně dobrý pocit z Domčova oblíbeného pyžama. Jak se nám chlapec vytáhl, začal z něj vyrůstat. Po mém zásahu mu ovšem ještě nějaký čas vydrží. Řekla bych tak do důchodu.
Mezi vším tím většinou bizardně vytahaným oblečením, kdy jedno Otakarovo triko například zabírá celou jednu šňůru mého nového kolotoče, vypadají poněkud nepatřičně všechny ponožky. Neznalý pozorovatel by skoro mohl nabýt dojmu, že jsme ke svému prádlu přihodili ponožtičky patřící rodince maličkých trpaslíčků. Největší tragédie ever jsou ale Domčovy trenky. Ty můžeme použít jako hlavní plachtu v případě, že si někdy pořídíme plachetnici.
Když jsem tuto svou anabázi líčila kamarádce, suše konstatovala, že jsem magor a že jí to nepřekvapuje. Zřejmě na tom bude malé zrnko pravdy. Asi si skutečně pořídím tričko s oblíbeným sloganem Sheldona Coopera: „I´m not insane, my mother had me tested.“ A jestli mě při věšení toho prádla pozorovali sousedi, divím se, že nám do pěti minut před domem nepřistálo auto s houkačkou. Pokaždé, když jsem vytáhla z koše nový kousek oblečení, propukla jsem v hurónský smích, který nešel zastavit a koulely se mi z něj slzy po tváři.
Shrnutí: Tohle bylo to nejzábavnější věšení prádla, co jsem kdy zažila. Skoro by se mi chtělo poopravit Pepinovo známé rčení z Postřižin: „Nudíte se? Kupte si medvídka mývala.“ Na: „Nudíte se a jde na vás splín? Vyvařte prádlo a čekejte, co z toho vyleze. O zábavu máte postaráno, úspěch zaručen. Doporučuje minimálně jedna z deseti hospodyněk.“
Denisa Kotásková
