Ach, lidé, lidé dobří! Vyslyšte náš nářek,
vyslechněte naše obavy, ochraňte nás před zlým osudem života pozemského.
Kdo jsme?
Vězte, že jsme příští duše dětí, vašich dětí, které mají být počaty v čase, jenž přichází.
Dosud jsme bytosti andělské, jsme na onom světě, který je vám skryt a do kterého se vrátíme, tak jako i Vaše duše přišly odsud a zase se sem po životě vracejí.
Až vstoupíme do lidských plodů na samém prahu početí, staneme se lidskými dušemi. Vyprázdní se všechna naše inteligence, paměť, emoce a podle stvořitelského plánu zůstane jen program. Genu buňky podobný, nikoli však hmotný: Program vývoje lidské duše.
Duše, zvláště dětská duše, naplňuje se podle něj poznatky a zkušenostmi, které pak tvoří inteligenci rozumovou, emoční, sociální, naplňuje se pamětí a všemi vlastnostmi, a to nikoli automaticky, ale interakci prostředím a závislosti na čase i na kvalitě dosavadního vývoje. Tedy závislosti na vás jako rodičích, sourozencích, prarodičích a na podmínkách a prostředí, jaké vytváří celá lidská společnost.
A to je příčina našeho pláče.
Ach lidé! Vy to neumíte! Neumíte naplňovat svoje role rodičů, rodiny, vychovatelů, učitelů. A už vůbec neumíte tvořit prostředí pro pozemský život. Prostředí příjemné, prostředí bezpečné, lidské. Zvláště nedokážete vytvořit prostředí pro utváření dětské duše. Pro vstřebávání prvotních poznatků, emocí a zkušeností vstupujících do té ještě vyprázdněné, původně naší duše. Do dušičky nezorientované, naprosto nezkušené a bezbranné. Je to prostředí, kdy rodiče a sourozenci jsou vším, celým světem dítěte. Každá zkušenost, zažitá tomto prostředí, a utvářející pak charakter dítěte, se usazuje v dušičce bez kontroly, bez hodnocení, bez výběru.
Ale vy snad ani nevíte, jak takové prostředí má vypadat. Ani se příliš nesnažíte to vědět.
Vaše myšlení a celý způsob života jsou povrchní, na hmotný prospěch zaměřené, pragmatické. Vy jako rodiče a vaši rádci se neumíte vůbec vžít do pozice dětské dušičky, představit si, jak ona vnímá podněty, přicházející prostředí, jímž jste vy a jenom vy. Vy jste světem, v němž dušička žije, vnímá, poznává, pamatuje si, vlastně vzniká. Vy jste dítěti vším a vy je nesmíte mást chováním, které se mu jeví jako nebezpečí a ohrožení. To mu působíte zmatek, paniku, zklamání, strach, stres, a to mu bere pocit bezpečí, který je vlastně jeho sebevědomím. Tedy ubíráte mu na sebejistotě, na sebevědomí, této základní vlastnosti lidské duše. A vy to bohužel skutečně děláte.
Budete-li léta třeba dokonalou, milující maminkou a na jednu vteřinu se ukážete jako zlá, rozzlobená, vyjdou vás negativní emoce, to jste pokazila svou roli, zpanikařila tu nevinnou dušičku a její podvědomí ji bude stále varovat před tajemným nebezpečím. Bude mu říkat pozor, drž se zpátky, nedělej to a nedělej ono, nikdy nevíš, co se může stát! Narušila jste sebevědomí a sebejistotu dítěte a v něm i budoucího dospělého člověka, narušila jste mu schopnost kreativity, tvůrčí práce, schopnost uplatnit se a prosadit se kolektivu, ve společnosti, snížila jste jeho duchovní a lidskou hodnotu. Navždy.
Bohužel, nedostalo se Vám vzdělání oboru mateřství. A pokud je nedostanete, jste bez viny. Toto samozřejmě platí i pro otce a všechny další vychovatele, sourozence nevyjímaje. Vaše lidská společnost si vůbec nevychovává dobré rodiče, sourozence, prarodiče, vychovatele.
Neohlížíte se zpět, abyste hodnotili svoje chování, výsledky své vychovatelské práce, kvality prostředí, v němž děti vychováváte. Neanalyzujete, co jste udělali dobře a co špatně. Ani pořádně nemůžete. Jste samouci a to je moc zlé.
Jako lidstvo necháváte svému osudu směřování své lidské společnosti, zajímají vás příliš jen peníze, peníze a co se za ně pořizuje, tedy materiální hodnoty a jistoty. Ale tak ke štěstí nedojdete. Tak moudrého člověka nevypěstujete.
Neuvědomujete si ani takovou do očí bijící skutečnost, že vzděláváte děti i dospělé ve všemožných, i naprosto nedůležitých oborech, a ignorujete potřebu vzdělání oboru rodič, vychovatel, tvůrce těla i duše svých dětí. Neuvědomujete si to ještě ani dnes, kdy se život na zemi stává stále méně snesitelným. A zřetelně jako následek neodbornosti výchovy rodině, ve školách, v celé společnosti. Přibývá těch negativních, i tragických následků snad řadou geometrickou.
Nejsme tu od toho, abychom mluvili do věcí pozemských. Podle řádu přírody náš čas přijde, až budeme na zemi s vámi.
Jenomže jakými lidmi budeme? Co víme teď, zapomeneme. Co vy z nás vychováte?
Až budeme lidmi vámi vychovanými, bude nás něco takového zajímat? Budeme slepí a hluší jako jste vy.
Proto jsme se odvážili porušit stvořitelský zákon a voláme, křičíme vám.
Nemůžeme ale víc, než Vás úpěnlivě prosit.
Tak tedy prosíme:
Lidé, obraťte prvořadou pozornost psychologii. Najděte způsoby, jak dát budoucím i současným rodičům i všem ostatním lidem co nejdříve na vědomost už existující poznatky psychologie.
Jako první ty, které se týkají dětské duše. Urgentně upozorňujte na chyby, kterých se rodiče a vychovatelé z neznalosti dopouštějí.
Znásobte počet psychologů. Každá rodina s dětmi potřebuje co nejdříve svého výchovného poradce.
Každé jesle, každá třída ve školce, škole, každý dětský ústav - totéž.
Odbory péče o děti na obcích: kdo jiný, než psychologové sem patří?
Postarejte se o rozvoj psychologie jako vědy. Přednostně obory dětské duše.
Každý rodinný, školní, ústavní atd. psycholog by měl předávat své poznatky z terénu specializovaným výzkumným pracovištím.
Především ministerstva a další příslušné orgány správy, udělejte co nejdříve vše, co se dá k uskutečnění výše uvedených opatření.
Sdělovací prostředky, vy máte ze všech nejlepší možnosti pustit se do osvěty. Ještě dnes. Vzdělávací pořady, diskuse odborníků, reportáže, odborné i umělecké filmy, poradny v tisku, rozhlase, televizi, atd. Však vy sami nejlíp víte co a jak dělat.
Udělá-li každý, co může, pro splnění naší prosby, za dvě generace se tu začne ukazovat nový, jiný svět.
Nemáte jiné alternativy. Čas řešení již běží!
Až bude rodina, široká rodina, místem lásky, radosti a pečlivého odborného utváření dětských duší, až bude platit ?náš dům zní smíchem?., nuda u nás nebývá?, až bude takové prostředí všude, kde jsou spolu děti a dospělí, a to se může stát jedině zásluhou rodiny, školy, a psychologů:
Pak se my, dnes plačící andělíčci, budeme těšit na svou pozemskou roli.
Uvidíme se. Ale nepoznáte nás a my nebudeme nic vědět o těchto svých prosbách. Už zítra začneme k vám chodit co duše novorozenců. Vyslyšíte-li nás teď, budete na své potomky hrdí! A my vás budeme milovat, jak jen dokáží milovat opravdu dobré děti.
jan šarman
