Malé české zoo aneb nekrmte blogery, koušou!

Blog na idnes je zajímavé místo. Ani jsem nevěděl jak, a už jsem byl vtáhnut do diskusí a klepů, stejně jako stovky jiných...

Nejdřív jsem začal číst jen tak noviny na netu, abych se dozvěděl, co se vlastně u nás děje, když jsem se odstěhoval..kamarádi mi líčili Paroubka nebo jakéhosi Zieglera na blogu, já nevěděl, která bije..tak jsem začal číst. Nejdřív zprávy. Udělal jsem si čas. Po práci chvilka na netu, přečíst noviny v české kotlině, anglické noviny čtu ráno u snídaně. Někdy mě fakt rozesměje, jak jsou některé zprávy dávno zažité a v idnes je objeví až za 14 dní a pak se přežvýkávají, je to jako pozorovat velkou krávu, která pomalu žvýká potravu, aby ji následně znovu a znovu přežvýkala a ještě strávila. Noviny napíší něco o Paroubkovi, hned se objeví x článků u blogerů na dané téma. Nebo se objeví něco jako příručka o genderové rovnosti a hodně lidí musí prostě musí napsat o tom svůj článek. A ještě víc lidí musí komentovat...Ne vždycky se zapojím do diskuse, já rád pozoruju. A že je hodně k vidění, na to vemte jed!
Přiznám se, že i když mám svou práci a rodinu, stejně jsem jako narkoman a musím se podívat, co se kde na blogu nebo někde urodilo, skoro každý den. Jednou jsem si řekl a dost! To není možné. Co je tam tak lákavého. Začal jsem o tom přemýšlet. Co vlastně lidi láká na idnes? Na blogy idnes? Někteří raději čtou zprávy v práci, v přestávce, kterou mají nebo kterou si udělají. Někteří si vytvořili jakési partičky na ona dnes nebo revue, kam chodí žvanit, navzájem se neznají, setkávají se jen tam, dobře si rozumí. Někteří se seznámí na blogu, jako bloger s blogerkou, bloger s čtenářkou nebo čtenář s čtenárkou atd. Takže to je pozitivní stránka. Ale ta negativní je větší. Kolik času promrháme klábosením na blogu? Počítali jste to někdy? Já jo. Opravdu děsné. Některé charaktery člověk vidí skoro každý den, člověk si říká, kde na to berou čas? Někteří blogeři chrlí články dvakrát denně, ač mluví o velmi, velmi rušném a plném životě...no já nevím, kdybych měl psát dva články denně, tak nemám moc času na ženu ani dítě, ani práci, ani jídlo. Jedině že to chrlí během pěti minut, nepřemýšlejí a nekontrolují to po sobě. A někdy to tak vypadá!
Fascinují mě emigranti, kteří rádi chodí poučovat bývalé krajany otom, jak je česká kotlina malá a zakomplexovaná zem, že oni už z toho vyrostli.., ale proč teda chodí číst ty české blbosti? Nesnižují se náhodou k tomu samému? Fascinují mě emigranti, kteří blogují, naprosto nudné ženské, které se kamsi vdaly a nyní to musejí oznámit světu. Ještě zajímavější jsou české holky, které si pořídily černocha a maj potřebu to vytrubovat do světa..pro mě za mě, vemte si svoje černochy, ale musíte tak okatě o tom psát a pak si stěžovat, že dostáváte rasistickou poštu? Co kdyby našinec nebyl jenom velkej kecka, ale skutečně chtěl něco provést dotyčné paní, která nám říká vše a ukazuje na blogu fotky, jakýsi veřejný deníček, kde najdete fotky manžela, rodiny, dětí, bytu, popis, kde bydlí, do jakých parků chodí..kdybych chtěl, lehce si najdu dotyčnou rodinku..není to divný, takhle se svěřovat cizím? Je mi vždy líto manželů, kteří ani nevědí , že dotyčné blogují nebo pokud vědí, nevědí, do jakých detailů dotyčné zacházejí. Sakra, ženské, proč si nepíšete deníček jen tak jako dřív? Nenapadá vás, že tím můžete ublížit vlastní rodině, že se to nutně nemusí líbit ostatní rodině, že jsou jejich životy popsány na blogu, jejich nátura, jejich nemoci, jejich stolování či co..? V cizině tohle není tak běžný, ono v cizině tohle už holky mají dávno za sebou, není to taková novinka začít si s cizincem...
Další emigranti, kteří blogují, dělají macho dojem, prostě chtějí ukázat bývalým krajanům, jak jsou dobří a když si někdo rýpne, hned je ohýnek na střeše, připadá mi, že máme takovou potřebu si zjistit, zda ten dotyčný fakt dělá to a to, jestli nekecá, a když kecá, necháme mu to hezky vyžrat. Jenže málokdo uteče, hodně jich zůstává, blogerů i diskutérů a pak dochází k tomu, že blogeři o sobě píší články a osočují se, vyhrožují si. Blogeři rádí píši o politice, islámu, cokoliv zaručí karmu, o tom napíší a když je nikdo nechválí, jsou naštvaní a štěkají na ostatní, většina blogerů má nějaký komplex a chtějí svými články někoho oslovit nebo se ujistit o svém názoru, telelí se blahem, když se najdou souhlasné názory ale běda, když někdo řekně, že dotyčný bloger je lhář nebo vůl. Jsme to divnej národ. Jako o život blogujeme, diskutujeme. Trávíme tolik času na netu, co tam vlastně hledáme. Když jsme v cizině, hledáme kousek té naší vlasti, spojení s českými lidmi? Možná že paní Američanka nemá opravdové kamarádky a chce najít spřízněnou duši? Možná nám chybí to stěžování si, protože v nové zemi to nejde, tolik si stěžovat, tak si přijdem postěžovat a zarýpat do českých lidí tam kdesi, odkud jsme rádi vypadli? Co hledá na blogu matka tří dětí, nemá dost práce doma? Co hledá inženýr, který má vše, krásné auto, krásnou ženu, krásný dům? Bud píše nebo čte, bloguje nebo diskutuje, ale co tam kdo dělá? Nezajímá vás to?
Příště, než se přihlásíte pod svou přezdívkou nebo vydáte článek, na chvíli si dejte pausu a trošku se zamyslete. Proč vlastně? Co hledáme? Trošku lidského doteku, protože je nás hodně, kteří máme různé problémy? Chybí nám někdo nebo něco, chceme pochvalu, virtuální poklepání na rameno, souhlas od někoho s nickem neznámým? My diskutéři jsme divná parta. Ale blogeři také, nenamlouvejte si, že jste lepší než my, kteří jenom pindáme v diskusi. Vy blogeři píšete hlavně pro vlastní ego, vlastní uspokojení, málokdo píše pro potěšení, píšete pro karmu a netvrd´te, že ne. A když karma ani pochvaly nejsou, pak se ukáže, kdo je jaký člověk. Jak kdo zvládá kritiku, jak kdo reaguje, to vše o nás mluví. Někteří vyhrožujete, lísáte se, ale pořád jste přesvědčeni, že jste lepší než ten Pepa od vedle ci Holka z daleka...Někteří si pro jistotu vypnou diskuse, protože podvědomě vědí, že by dostali na frak od čtenářů...
Takže milí diskutéři, pozor, nekrmte tolik blogerů, nejenže koušou, ale někteří nám házej jídlo zpět a dost strašným způsobem...
Přeji vám hezké diskutování a psaní,
David Werner