V televizi mě jednoho povánočního večera zaujal pořad francouzské televize o proroku Mohamedovi a jeho vztahu k ženám. Aniž bych měla bližší povědomí o této slavné postavě, tak jako asi většina z nás pouze vím, že byl zakladatelem islámu a z občasných mediálních útržků z tohoto nám tak vzdáleného světa, vnímám jeho klíčovou roli pro toto náboženství.
V pořadu vystupovali lidé, kteří v titulku pod svým jménem měli uvedeno povolání ´islamolog´. Dá se tedy předpokládat, že tato zaníceně hovořící skupinka lidí různého věku i pohlaví má svá tvrzení podložena seriózním vědeckým poznáním a k nějakému pochybnému tmářství nemá věru důvod.
A tak mě v čase oslav Kristova narození zlákalo nahlédnout pod pokličku jiného hrnce. Teze těch islamologů jsem vyslechla s velkým zájmem. S údivem jsem se dovídala o velkém uznání a respektu, který prorok Mohamed choval k ženám. O jeho snahách o zrovnoprávnění jejich postavení v tehdejší společnosti. O zrušení místního zvyku zabíjet novorozená děvčátka a konečně také o žádné povinnosti žen zahalovat se na veřejnosti. Všechny ty novinky z hlubin minulosti, pronášené lidmi seriózního vzezření, na mě působily, jako když kouzelník z klobouku tahá k velkému překvapení všech místo ušatých králíků - žluťoučká usměvavá kuřátka. Těmi naprosto novými a čerstvými informacemi mi div nenamrzly uši. Opravdu překvapivá sonda k základům jednoho z nejvýznamnějších náboženství, nemilosrdně také odhalující nánosy desinterpretací, které tento základní kámen obalily.
Osud tomu chtěl, že druhý den se v mé poštovní schránce modře zazubil náš zpravodaj. Čtvrtletní periodikum volně vydávané místním zastupitelstvem. Informace posbírané tu i onde – od sportu, náboženství až po žhavou údržbu chodníků. A protože mě teď ke konci roku schvátila choroba ulehla jsem i se zpravodajem na lůžko a tentokrát si jej s blaženým pocitem splněné občanské povinnosti přečetla od chodníků po sport. Kromě vypouštění a rekonstrukce rybníka a pár dalších milých textů mě zaujalo a chvilkami nadzvedávalo z postele čtení o osudech jedné statečné čečenské ženy v rubrice „Žijí mezi námi“.
Tato paní v rozhovoru popisuje, jakými útrapami ve své domovině prošla. Měla ambice studovat medicínu, jenomže zvyklosti v Čečensku jsou úplně jiné než u nás. Do školy ji tajně doprovázela babička a vše se odehrávalo v neustálém strachu, aby se o studiu nedozvěděla širší rodina. Tradice totiž velela se již ve třinácti letech vdát a na vše ostatní zapomenout. Paní Luise, jak se žena jmenuje, se však dostudovat nepodařilo. Jednou vedle ní na ulici zastavilo auto, cizí muži přes ni hodili kabát, vtáhli dovnitř a unesli ji na objednávku muže, kterého si jako mladá dívka odmítla vzít. Podle slov paní Luisy jde o starý zvyk prý „ Když to nejde s nevěstou po dobrém, tak ji unesou“.
Šílené! Nedovedu si to vůbec představit! V dnešním vyspělém světě! Scéna jako z Markéty Lazarové – místo auta povoz – bosé nohy – rozcuchané vlasy – středověk! A kde se ztratil prorok Mohamed, ptám se v duchu.
Paní Luisa se stala druhou manželkou únosce. Brzy přišla válka, ve které tento muž padl. To již měla dvě děti. S nimi a s dětmi první manželky se ukryla u rodičů a tam v těsném sklepě přečkala toto těžké období. Situace byla však stejně děsivá i po válce, kdy její rodinu zmasakrovali rabující ruští vojáci. Paní Luisa přišla při tomto incidentu o oko a přední zuby. Za tajné pomoci své maminky uprchla i se syny ze země. Islámské tradice však zakazují ženě cestovat samotné. Cituji: „ První část cesty do Ingušska jsme šli většinou pěšky a v noci. Bála jsem se potkat někoho, kdo kdo mě zná. U nás není zvykem, aby žena mohla sama cestovat, dokonce ani s dětmi. Někdy mě napadlo, zda utíkám více před válkou nebo před svými Čečenci.“
Nepředstavitelné životní zkušenosti pro nás, v bavlnce hýčkané Evropany, pomyslím si a se zájmem si prohlížím fotografii té statečné čečenské ženy. Tady se má dobře, pracuje díky svému vzdělání jako sestřička v zubní ordinaci a říká, že její děti jsou u nás šťastné.
Z článku na mě po líčených hrůzách, které předčí všechny thrillery a špatné sny dohromady však přecejen dýchá poněkud nahořklá chuť happy-endu.
Na snímku má paní Luisa svou hlavu typicky zahalenou ve velkém šátku. Nerozumím tomu. Vyznává dál ono – ´když to nejde po dobrém tak ji unesou´? Sympatizuje tedy dál s nedostupností žen ke vzdělání a volnému pohybu? Co tím chce říct? Snažně utíká před společenským systémem, jehož symbol potom nosí na hlavě? Čemu tedy máme uvěřit?
A do hlavy se zadními dveřmi vkrádají tiché otázky: v jakém duchu vychovává paní Luisa své dva syny? Skutečně k úctě k hodnotám společnosti, ve které našla své útočiště nebo k těm „středověkým“? Neocitne se jednou jedna z našich dcer v situaci, že vedle ní zastaví auto …?
Zlákána libou vůní nahlédla jsem do velkého neznámého hrnce až se mi zatočila hlava teď jsem však dostala úplně jinou chuť! Tak se kradu do spíže na pár kousků sladkého cukroví a potom už šupky dupky do postele.
Kateřina Turková
