Loví muže vždycky ženy, nebo si myslí muži opak

Když jsem byl mlád a silen a hormony mnou lomcovaly zcela nepokrytě, vždy jsem se domníval, že v životě to chodí tak, že muž je lovec a žena se nechává lovit....Tak jsem to viděl v televizi a rovněž normalizační literatura mne v tom utvrzovala. Dokonce i básník Seifert v jistém období své tvorby, zpíval v duchu mých představ, než za to dostal Nobelovu cenu. Pak se jaksi odmlčel. Ale to je na jinou knihu.

Vždycky tam vystupovala soudružka soustružnice, případně kombajnérka, či tankistka, která dokonale zvládla techniku svádění a slabý muž, dokonale poblouzněn vnadami a vyzývavými pohledy lepé soudružky ve vatovaném kabátci zn. Leonid XXL, se obvykle stával obětí v jejím objetí.
Ne, že by mi to dvakrát vadilo, i když v jednom případě , musím se přiznat, mi to tedy obzvláště vadilo. Ale přiznat to stejně nesmím.
To bylo tehdy na měsíčním přijímači vojenských absolventů v Hodoníně. Měli jsme ve zvyku vždy při vycházce zapadnout do blízké krčmy a lít do sebe jedno pivo za druhým. To je národní sport, ale já jsem mu nikdy neholdoval. Musím přiznat, že jsem takřka dokonalý abstinent a odjakživa v každé společnosti piju pouze juice a to jakýkoliv.
Říkali mi Juicový Ferry.
Jedinou výhodu to mělo v tom, že když byli všichni namol, jediný já jsem trefil do kasáren a protáhl jsem je všechny pod uvolněným plotem vzadu za hnojištěm, kam se vyhazovaly pomeje pro vojsková prasata. Z těch se zase vyráběly velmi chutné vojskové jitrnice, které měl velmi rád náš plukovník. Nebo podplukovník ? Teď už si nepamatuji, co to bylo za šarži. Ale ono je to stejně jedno, protože dodnes nevím, zda existuje nadmajor, či podmajor. Vojenská služba se zkrátka nestala mojí vyvolenou a oblíbenou činností.
Po promoci se už všichni absolventi preventivně nechali raději sami ostříhat, aby unikli surovým rukám najatých holičů kasárenských a aby vypadali alespoň trochu lidsky. Prošli vzápětí pod kontrolou bdělých očí jakéhosi lampasáka v přijímači, který každého obcházel dokonce i zezadu. Já jsem měl tzv. "máničku", kterou tehdy nosily jen živly podvratné, podezřelé a zaměřené proti našemu socialistickému zřízení. Tedy z toho nás vedoucí strana podezřívala. Politisch verdächtig.
Většinou jsme nosili dlouhé vlasy stejně jenom proto, že se to našim otcům nelíbilo a my jsme byli typičtí negativisté, jak už to v tomhle věku bývá. Žádný zvláštní protest v tom nebyl. Ale soudruzi viděli provokaci všude a jejich oči nad námi bděly, tušíce stejně zradu. Nikdo z nás totiž ještě nepřísahal. Byli jsme živly !
Politika nám sice  vůbec nic neříkala, cvičení z politiky, marx-leninismu , politické ekonomie a dějin mezinárodního dělnického hnutí jsme okázale ignorovali a zkoušky jsme vždy nějak udělali. Nikdo to zkrátka nebral vážně.
Svoji "máničku" jsem nutně potřeboval, jelikož už v předposledním ročníku se ze mně stal, jak poznamenal náš asistent na neurologickém cvičení, okroužkovaný pták, jinak řečeno člověk tzv. zasnoubený.
Vlasy byly nutnou podmínkou pro svatební foto, jinak bych totiž bez nich vypadal jako blbec, kterého právě propustili z armády Bundeswehru.
To kroužkování se tehdy muselo, jakože se té svojí vyvolené uvážu a vyjevím své vážné úmysly. Načež, jsa tímto rituálem jaksi lapen, nezbývalo mi už nic jiného, než do toho po čase spadnout. Jinak to v té době prostě nešlo a nastávající tchán měl pro tyto účely doma pod postelí údajně schovanou brokovnici. Sice jsem ji nikdy neviděl, ale v rodině se vždy při vypravování veselých historek z mládí, slovo brokovnice vyskytovalo nějak příliš často. Tudiž jsem usoudil, že by se mi případný jiný názor na moji budoucnost, nemusel vyplatit.
Tak tedy abychom nezamluvili tu "máničku". Ve chvíli, kdy dozorčí u brány obcházel dva předpisově vzadu vyholené spolubojovníky, jimž právě pásmem měřil délku vlasů za ušima, proklouzl jsem umně jako lasička za jeho zády, mezi již prověřené soudruhy a vlasy jsem si stáhl gumičkou pod vojenskou lodičku. Vypadalo to velmi věrohodně, jelikož jsem světlovlasý a mám velmi jemnou konsistenci vlasů, takže nezabírají příliš
místa.
Kupodivu, vydrželo mi to z celé předepsané osmitýdenní doby cvičení, celých šest týdnů. Vyhnul jsem se dokonce i terennímu  tankovému výcviku, kde by na mne možná přišli. Hlásil jsem se totiž marod pod záminkou krvácejích hemoroidů. Byli jsme všichni doktoři, pochopitelně až na ty pochopy v kasárnách, kteří sloužili za supu, takže u lapiducha mi to prošlo a ty tři dny na marodcimře jsem přežil až do marodvizity.
To nás seřadili všechny, i marody na execírce a velitel útvaru No, konal přehlídku. Za dva týdny jsme měli již kasárna jednou provždy opustit a on měl zřejmě utkvělou představu, že jako "náš otec" musí dbát i o náš zevnějšek, než nás nechá zase běhat po svobodě.
Tak se stalo, že na mne přišel.
Ono se totiž za ty čtyři týdny stalo to, s čím jsem nepočítal, vlasy mi poněkud přerostly a čupřina se drala zpod lodičky dosti agresivně. Zvláště vzadu a za ušima jsem zcela určitě neměl předpisový kanadský trávník á la Guarrincha.
Důsledek byl samozřejmě předvídatelný. Skočil po mně, shodil mi čepici a řval, že zítra se budu hlásit u něj v kanceláři.
Měl jsem tehdy takovou drzost a už mi na ničem nezáleželo, že jsem počítal s tím, že na to zapomene a  nikam jsem se následujícího dne nehlásil. Samozřejmě na mne zapoměl. Počítal jsem každý následující den přežívajíce se svým beatlesovským účesem a  očekávaje konečného zúčtování.
Ale kupodivu  byl klid.
Už nás neotravovali, bylo totiž v to léto strašlivé horko a všichni, včetně lampasáků byli radi, že zalezou někam hluboko do stínu. Nás už jenom otravovali pod lípou na dvoře kasáren předčítáním citátů z nějaké politologické brožurky, nevím zda to byly sebrané spisy soudruha Lenina, nebo životopis soudruha Kim Ir Sena.
Měli jsme být pro praxi a život v reálném socialismu všestranně připraveni i jako lékaři. A takový lékař nejen, že musel odpovídat zevnějšek ideálu mladého socialistického člověka, ale musel být patřičně ideologicky vybaven, aby při své práci nezapoměl za čí peníze vystudoval.....
No, abych nezapoměl, jak se do toho zapletla ta ženská, o které jsem do té doby netušil, že je to vlastně ona, kdo loví a nikoli já, což jsem si opravdu ve své bláhovosti myslel.
Nadešel poslední den našeho pobytu v kasárnách, odevzdali jsme mundůry a šli se naposledy osprchovat. Jenže, a to jsem zapoměl na začátku dodat:
Moje vlasy mají, resp. tehdy měly takovou zvláštní vlastnost, že při použití speciálního dámského šamponu s kondicionérem, či jakýmto svinstvem, který mi moje nastávající přibalila do kufru,  a který jsem po dobu osmi týdnů raději nepoužíval, nabyly na nebývalém objemu. Zkrátka kdo si ještě pamatuje Jimi Hendrixe blahé paměti z dřevních dob, kdy hrával na  kytaru svými předními řezáky, musel při pohledu na mne procházejícího branou kasáren po 8 týdnech krutého výcviku na svobodu, minimálně sednout na zadek.
Svatozář kolem mé hlavy vypadala tak sugestivně a jaksi nepatřičně zde, ve strohém kasárenském dvoře,  že okamžitě přitáhla pohled vrchního dozorčího, který nade mnou měl bdít a nyní si uvědomil, jak těžce se mýlil, když spoléhal na subordinaci vojáka dělnické armády, utuženého protiimperialistickou nalejvárnou natolik, že se  měl stát tvárnou masou v rukou našich budoucích pánů a vládců v OÚNZ po celé republice.
Vyvalil oči a rázným krokem, jal se prodírat zástupem vojska a chumlem rodičů a přátel vojenského  útvaru No v Hodoníně.
Měl zřejmě v úmyslu, učinit se mnou cosi strašlivého. Raději jsem nedomýšlel. V tu chvíli se stalo něco, s čím jsem nepočítel ani já, ani on.
Z davu lidí se vynořila outlá dívčí ručka, popadla mne za rameno a proskočila se mnou ty poslední metry branou kasáren do ulice, která pro mne znamenala svobodu a spásu.
No, tedy spásu jsem si vydobyl, leč svobodu jsem tímto ztratil,  počítám již na více než 40 let....a to nevím, kolik mne ještě čeká.
Tož tak. Od té doby je mi jasné, jak to v tom životě s ženskými chodí. Ale už to nezměním.
Od jisté doby totiž nosím na hlavě zásadně kanadský trávník jako památku na Hodonín. A kupodivu, všichni kamarádi už jsou dávno plešatí, ale já mám svých vlasů stále dost.

MUDr.Tomáš Rozsíval