Novináři jsou padouši. Slýchám to denně. Zkreslují a
zjednodušují získané informace, ničemu nerozumí, pomlouvají a nedají pokoj.
Jeden se pak musí ptát, jak to, že mají na člověka a jeho názory tak velký
vliv.
Jejich zbraně, informace v podobě slov obrazů i zvuků, jsou výkonné a silné. Bombardují nás ze všech stran. Prodáte televizi, spálíte noviny, vypnete internet… a přesto jim neuniknete. Kontaktu s ostatními lidmi se totiž vyhnout nelze. Nakonec i k tomu nejzarytějšímu bojovníkovi s médii přijde sousedka a zeptá se: „Už jste slyšel, že-“.
Každý však přistupuje k hodnocení informací s tím, co sám zná. Občas jsem svědkyní toho, jak jeden člověk na základě svých vědomostí článek i morální kredit jeho autora úplně ztrhá („No to je hrozné, jak to ten novinář napsal, vždyť je to úplná hloupost, faktické chyby, jasně nadržuje jedné straně…“). A přitom ten stejný člověk zbaští i s navijákem jiný text, na jehož téma zase takový odborník není.
Tady jde vidět, že ač objektivitu žádáme, sami jí nejsme schopni dosáhnout. Přinejmenším ve svém hodnocení.
Bez novinářů bychom toho o světě kolem nás věděli mnohem méně. Jistěže videa, fotky, zvukové záznamy i texty jsou často, ne-li vždy, jen velmi vzdálenými odrazy skutečnosti. Přesto je to jistě lepší, než matně tušit, že Země je placatá, v Africe létají draci a Australané chodí hlavou dolů.
Také nesmíme zapomínat, že nedokonalost novinářského sdělení není vždy jejich chybou. Výrobní proces médií je složitější a deformuje ho více vlivů než novinářská nevzdělanost. Někdy to zpatlá editor, který nešikovně krátil text, jindy majitel média (ten politik na něj byl kdysi bakaný, a tak se o něm hezky psát prostě nebude) a jindy za to mohou třeba technické podmínky.
Novináři nás sice informují nedokonale, subjektivně a někdy i klamně, ale buďme rádi, že to vůbec dělají. Nadávat na všechny novináře, a přitom denně žít a čerpat z jejich práce, to je skoro, jako bychom řekli: „To je hrůza, jak se dnes zachází ve velkochovech se zvířaty,“ a přitom zrovna přežvykovali míchaná vajíčka od slepic z klecí.
Jana Beničáková
