Před pár hodinami skončila olympiáda a mě skončilo ponocování a ranní ospalost v práci, teda ta skončí tak za dva tři dny, až celých 14 dní dospím. Zanechala ve mně spoustu zážitků, i když opravdu silných emocí nebo tak mnoho. Protože jsem si uvědomil jednu věc, chyběly mi na této olympiádě velké souboje velkých osobností. Chyběly mi velká vítězství i ty zdrcující porážky. Vzpomínáte na záběr na sedícího Gretzkého, po prohře v Naganu, kdy se mu koulí po tváři slzy zklamání a bolesti. V tom okamžiku, teď budu za kacíře, mi bylo líto, že jsme postoupili my.
Musím se přiznat, že na mě nejsilněji zapůsobila mužská běžecká štafeta. Bylo to silnější než obě zlata Sáblíkové, prostě proto, že její medaile jsem čekal, ale od nich bylo bláhové chtít něco víc než šestý sedmý místo.
Když se vrátím k Martině, tak cítím ohromný respekt k tomu, co dokázala, a přiznám se, že si ani neuvědomuji, o co musela celé ty roky dřít víc než Němky, Holanďanky nebo Kanaďanky. Vzpomínám si jak mi babička s dědou vykládali, když kdysi spolu chodili na procházky ve Zlíně někam do háječka a najednou kolem nich strašně rychle proběhl nějaký šílenec, za chvíli se vracel zase zpátky a tak třikrát čtyřikrát. Jeho jméno dodnes vyslovujeme s úctou. Byl to Emil Zátopek. Myslím, že se naučíme Martinino jméno vyslovovat se stejným respektem.
Kdo i přes svoje výsledky nikdy můj respekt nezíská je Northug, který svou neomaleností a pohrdáním soupeři má jediné štěstí, že nedělá nějaký kontaktní sport, protože by ho někdo opravdu tvrdě sestřelil, ale jak se říká boží mlýny melou a i na něj dojde. Stejně jako se osud pomstil Daehliemu, když v 1992 projel štafetu cílem pozpátku a za dva roky na domácí půdě prohrál ve finiši s Faulnerem pro Nory nejdůležitější závod.
Dalším kdo nemá šanci jsou slovenští hokejisté. Když jsme se rozdělili bylo mi deset let a já Slovákům upřímně fandil. Postupem času a hlavně díky jejich chování a výrokům, myšlenky na bývalý společný stát zapadaly prachem a můj postoj se změnil z fandění na rezervovaný nezájem. Pokud se ptáte proč, tak z toho důvodu, že nevidím jediný důvod fandit někomu, kdo před zápasem se tváří jako mistr světa, pro nějž soupeř je jen sparingpartner. A po vítězství ještě kope do poraženého, ale pokud prohraje, může za to vždy někdo jiný. Po zápase s námi si Pálffy stěžoval, že měli osm vyloučených proti našim dvěma (poměr byl 6:4), já ten zápas viděl a schválně jsem se znovu díval na záznam, rozhodčí dělal chyby, ale spravedlivě na obě strany. A po zápase s Finskem o bronz? Kdo že to zase brečí nad výkonem rozhodčího? Pak když si člověk přečte nějakou diskuzi a zjistí, že to bylo kvůli spiknutí vedeném celým světem proti Slovákům a že nejvíc je zařízl čárový rozhodčí (rozumíte tomu????) z ČR. Děkuji, těm fandit nebudu.
Ivo Hebelka
