Lásky jedné rusovlásky

Hm, už ten název je zarážející, vlastně jsem brunetka, která se ale cítí být rusovláskou. A taky si občas vlasy na červeno obarví. Možná by ještě snesla být černovláskou. Ale nikdy ne blondýnkou.

Prostě mám blond vlasy ráda  a miluji blonďáky s modrýma či zelenýma očima a závidím je jejich dlouhovlasým a dlouhonohým blondýnkám. Ale já takovou ženou nikdy nebudu. Jednak nemám dlouhé nohy, jednak nebudu nikdy blondýnkou, protože bych se necítila být sama sebou, jednak jsem strašně hrdá a jednak mám prý strašně proříznutou "hubu". Omlouvám se za ten výraz, ale pusu prostě nikdy nikdo nepoužil. Prý si na ni mám vystavit zbrojní pas.... řeklo pár (hodně) chlapů.

Nu což, já to beru jako pochvalu. Můj život nikdy nebyl a nebude tuctový. Nechci  umírat jednou v domově důchodců  mezi průpovídkami o počtu barevných televizí, o první plazmové televizi, o udržované zahrádce a 3x přestavovaném domu pro potomky, jež za mnou budou jezdit do domova důchodců jen z povinnosti. Pro tohle jsem se nenarodila a nechci žít. Možná zemřu za pár vteřin a možná mi bude dáno žít věčně. kdo z nás tohle ví? Ale když se budu jednou loučit s tímhle světem, budu se loučit se vztyčenou hlavou a s díky za to , co mi dal, ne s lítostí, co jsem v životě mohla , ale neudělala. Kdysi jeden moudrý muž řekl: " Největších hříchů se dopouštíme sami na sobě."  A každý víme, jak moc je na tom pravdy. Pár slov, v nichž je celý život.

Jé, vy jste dočetli až sem, tak to byste mohli vydržet číst i dál. Příběh o lásce k životu i nenávisti  i lásce k sobě, o hrdosti  i pokoře, ale především o vášni, nenávisti, nespoutaných citech i zlomených srdcích. Příběh o slzách i smíchu. Příběh o hvězdách, astronomii, Bohu i všeobecném zákoně. O věčné otázce lidstva: " Kdo jsme a kam jdeme?" A teď se ptám, kdo vlastně jsme? Kdo jste? Jste těmi figurkami, se kterými Bůh hraje šachy? Ano, proč ne, ale já mu tu hru  nijak neulehčím. Jeden muž, jen před svou smrtí zničil spoustu svých posledních prací (asi jsme jako lidstvo na ně nebyli dost zralí) napsal rovnici: E= m . c2. A popsal Boha. Bůh je jeden. Pro všechny. Je stejný pro křesťany, pro budhisty, hinduisty, ty, jež ctí Boha Slunce, démony, pro templáře či mágy. Bůh je zákon, která řídí svět a jedno, v jaké formě se nám zjevil. Bůh je. Věřím v něj, jen nevěřím v pána na obláčku. Věřím v sílu, jež utváří tento svět. Bůh není křesťanský, není ani v bozích mytologických, není nikomu dáno právo jej vlastnit, mít patent na jeho moudra. Prý něco málo z něj bylo ve Starém zákoně. Možná nečetla jsem a stejně bych jej musela číst  v originálu, neb každý překlad ničí význam slov. A co je slovo? Jedno ze spekter vlnění? Co řekl Bůh, když řekl slovo? Řekl vlnění – elektromagnetické záření? Co je c2? Záření jen v jiné vlnové délce. A co je m – hmota?  A E? není E duše, kterou jsme? A pak ale můžeme být kamenem  a v příštím životě člověkem. Jen ve formě kamene jsme víc o tom "m" a míň o tom "c", neb "c" lze chápat jako to, co my lidé považujeme za naši "super " vlastnost: "c" může být i myšlenkou, pak E kamene je dáno více jeho hmotou než myšlenkou kamene a opačně. Kdybychom byli vlnou s minimem hmoty, může být tím samým E, tou samou duší, jen by nás lidé asi nevnímali.

Ale tenhle příběh nechce být jen o těhle , možná hloupých úvahách. Tenhle příběh chce být o životě. O mém i Vašem životě.Možná teď čekáte spoustu suchých frází a teorií a šílenou ženskou. Tak to šílenou nechte a o zbytku nechte odvíjet děj. Příběh ženy, která milovala, jejíž nejoblíběnější knihou je : Na Větrné hůrce od Emily Brontë(ové), ženy, která vypráví svůj vlastní příběh. Trochu o Bohu, trochu o lásce, trochu o nenávisti a trochu o jiných věcech. Třeba se to taky mohlo nazývat : Deník jedné prostitutky. Ale myslím, že nejenom to jsem byla... 

V životě bereme i dáváme a platíme za své hříchy. Ale chci žít, ne přežívat. Tenhle příběh bude příběhem o mně, příběhem o smíchu i slzách – vlastně chci, aby se lidé smáli a snad občas budou... a třeba při tom čtení pochopí, jak jsou jejich životy krásně, jen se zapomněli radovat z kapek deště, úsměvu dítěte první sněženky...zapomněli. Ale já zapomínat nechci. Na nikoho a a na nic,  a proto začínám psát. – Psát o sobě a lidech v mém životě. Nebudu je nikdy jmenovat jejich jmény, ale oni sami se v něm možná najdou, vím , že najdou. Je to vlastně i poděkováním jim, že byli, protože to všechno byli většinou užasní lidé, lidé, které stálo zato si zapamatovat.

Jitka Dufková