Křesťanství versus Islám - je to invaze muslimů či nezájem křesťanů

Otázka vzrůstajícího vlivu islámu a ohrožení evropského křesťanství se v poslední době zařadila mezi nejdiskutovanější témata. Může skutečně islám začít zatlačovat křesťanství na starém kontinentu? Já osobně nevěřím tomu, že by křesťanství mohlo být islámem jakkoli závažněji ohroženo, nevěřím, že by došlo k tomu, kdy bych na pražských ulicích, na Karlově mostu, v metru nebo v hospodách mohl začít potkávat mužíky s plnovousy a turbany a o dvanácté poslouchat hulákání muezzinů na Staroměstském náměstí.

Ale teď přeci jen vážně. Podívejme se například na takové Německo. Muslimská populace tam k roku 2009 činila… Kolik že? Zhruba 3,4 milionu věřících? To skutečně není málo a berme v potaz, že tato čísla stále rostou. Pár lidí si toho už také všimlo, také je tyto údaje zarazili, avšak na rozdíl ode mne se rozhodli konat. Avšak tento přístup k věci s sebou přináší určitá úskalí, tedy konat, ale jak? Prohlásit jednoduše všechny muslimy za teroristy a pro společnost nebezpečné a zvrácené osoby, které není radno snad ani vpouštět mezi lidi, aby se náhodou neodpálili. Prosím, nevyložte si to špatně, já se Islámu nezastávám, nemám ho rád, není mi ani v nejmenším sympatický. Ale i přes to se odmítám ztotožňovat s názory lidí typu Geerta Wilderse.

Islám je v zásadě velmi striktní a zásadové náboženství, které neodmítá násilí, řídí se pevně danými pravidly, zastává dnes již těžko uchopitelné názory a nepřipouští jakékoli kompromisy. Korán sám nezakazuje šířit onu pravou vír s mečem v ruce, dokonce k tomu i vybízí (no dobrá, v Koránu se hovoří o ubití kamenem a ne mečem…). A co udělá pravý křesťan, ať už katolík, luterán, anglikán nebo kdokoli jiný, když mu muslim v jeho zemi, před prahem jeho domu rozloží kobereček a začne se uklánět k východu? Nazve muslima agresorem, kacířem nebo dokonce teroristou? Zakáže mu vyznávat jeho víru v zemi, v níž je v podstatě jen hostem? Ale jděte, jak by v dnešním pokrokovém světě mohl. Naše útlocitně civilizovaná společnost svázaná byrokratickými pouty ho nazve rasistou, zastáncem holocaustu a kdo ví, co ještě. Pak mu udělí pokutu, přísnou důtku a šmytec. Máme přece svobodu vyznání. Ale o tom zde mluvit nechci a nadále už nebudu.

Když už jsem naťukl to Německo, myslíte, že by počet pevně věřících křesťanů v Německu razantně překročil oněch 3,4 milionu? Možná ano, vždyť v Německu by mělo žít přes 25 milionů křesťanů. Ale teď se podívejme na celou věc z jiného úhlu. Mohli byste sami o sobě říct, že jste křesťané? Já jsem byl ve věku necelého jednoho roku, tehdy ještě jako kvičící mašina na bobky, pokřtěn a přijal v sobě Krista. Oficiálně se ze mě tedy křesťan stal, ale i přes to jsem ateista. Nemodlím se před spaním nebo před jídlem, nechodím do kostela na nedělní mši a naposledy jsem byl o Vánocích v kostele před čtyřmi lety. A je- li velectěný čtenář vskutku pevný ve víře křesťanské, ať se na mne, prosím, nezlobí a řekne si, kolik sobě podobných, skálopevně věřících zná. Tím chci říci, že je možná strach z Islámu, pominuli strach z teroristů a fanatiků, zapříčiněný ne tak obavami z jeho rozpínavosti, která jako vlny neutuchajícího příboje vytrvale doráží na evropské břehy, jako spíše ze strachu, že si pod sebou sami podkopáváme skály a útesy, které nás před silným příbojem chrání, a odvracíme se od křesťanských tradic, čímž tedy dáváme volný přístup vlivu kteréhokoli cizího náboženství, které snad zaplní trhlinu v naší evropské kultuře, z níž víra pomalu ustupuje a mizí při nejmenším už sto let.

Leoš Smutný