Koulovačka

Byl krásný zimní den, sněhová pokrývka měla slabých deset centimetrů, sluníčko ani nepálilo ani se neschovávalo za mraky, teplota se pohybovala kolem nuly a hodiny ukazovali právě jedenáct hodin dopoledne. Bylo zkrátka krásně líné zimní dopoledne. Byl jsem zrovna doma a ani nevím proč, ale když jsem míjel okno, postavil jsem se k němu a zadíval se ven. A zadíváním nemyslím letmé mrknutí, když chce člověk zjistit venkovní počasí, nebo míru sněhové pokrývky.

Postavil jsem se k oknu a díval se ven, jako bych čekal, že tam je něco k vidění, něco co mne zaujme, upoutá moji pozornost.

Na hřišti před budovou, rovnoměrně pokrytém sněhem, který rozděluje menší zídka, byl muž s malým chlapcem - soused z vedlejšího bytu se svým synem. Oby byli oblečení teple, aby neprochladli, ale ne zase tolik, aby jim to bránilo v zimních radovánkách a jakkoliv omezovalo pohyb. Otec šel podél zídky pomalým krokem značícím, že nikam nejde, odnikud nepřichází, že je venku čistě pro potěchu, pro vychutnání radosti z krásného dne. Syn, za běžných okolností otci sotva po pás, kráčel po vrcholu zídky, díky čemuž byl jinak evidentní výškový rozdíl skoro smazán.

Občas se zastavily, rozhlédli kolem, na něco v dáli ukazovali, o kousek se vrátili, bloumali jen tak bez cíle.

Najednou syn seskočil ze zídky a z mně neznámého důvodu poodběhl na asi deset metrů od otce. Otec, sotva se syn vzdálil, ohnul se, nabral u nohou do ruk sníh, udělal z něj ne příliš povedenou sněhovou kouli o hodil ji chlapcovým směrem. Sníh nebyl natolik lepkavý, aby vzniklá koule dosahovala závratných kvalit, ale natolik, aby se dal na vzdálenost aspoň tří metrů hodit v jednom kuse. Vrh nebyl nijak prudký, naopak velmi mírný, evidentně takový, aby koule zasáhla svůj cíl, ale nenapáchala žádné škody.

Syn, k otci stále zády, dopad koule poznal pouze podle sněhu, který se mu rozprskl na zádech. Okamžitě se otočil a spatřil otce, jak hněte kouli druhou. Neváhal ani vteřinu a dle nepsaných zákonů zimních bitev, které nedovolují sebemenší výzvu nechat bez odezvy, se okamžitě ohnul, aby sebral munici potřebnou na obranu.

Dětské nešikovné prsty, tolik postrádající cvik nutný pro vytvoření dobré koule se snažily seč mohly, výsledek ale naprosto nesplnil očekávání. Koule nedoletěla ani metr a proměnila se ve spršku sněhu. Pranic to nezměnilo na odhodlání vrátit otci první vrženou kouli ve smyslu "oko za oko, zub za zub" a než poslední kousek sněhu z koule první dopadl na zem už měl v ruce sníh na pokus druhý. Nutno podotknout, že ani tentokrát nebyl výsledek odlišný.

Otec také nezahálel. A během dvou vteřin se již bojovalo všemi dostupnými prostředky a jedna sněhová koule střídala druhou.

Otec každou kouli hodil velice mírně, ohled bral i na její tvrdost a víc než vyhrát se snažil užít si pocit, který zažije pouze otec se synem. Samozřejmě uměl hazet prudčeji, přesněji a rychleji. Ani jedné výhody však nezneužil a srovnal se s úrovní syna tak, aby bitva byla vyrovnaná, aby syna bavila.

Syn se naplno ponořil do víru bitvy a ač sám moc dobře věděl, že má proti sobě protivníka mnohem silnějšího a zkušenějšího, neváhal a oplácel každý útok silou o nic menší. Bránil se, uhýbal, vrhal se k zemi, sníh bral kde mohl. Zkrátka, užíval si tuto hru na válku všemi smysly.

Souboj byl slavně dobojován, bez vítězů, v momentě, kdy obě strany uznaly, že únava je větší než vůle pokračovat. Oba si vytřepávali sníh ze záhybů oděvu, a ten, co skončil za límcem je studil, jak se rychlostí světla měnil ve vodu.

Syn se smál, otec se smál.

Otec synovi přiřkl vítězství bez náznaků trpkosti a syn si vítězství pochvaloval jako největší úspěch, jakého se dá v životě dosáhnout - být lepší než obdivovaný a milovaný otec.

V tento moment jsem se odpoutal od okenní tabule a vrátl sem se opět do bytu č. 6, do bytu kde jsem se fyzicky nacházel.

Ale právě viděný výjev ve mně zanechal úžasné pocity. Dal mi na chvíli nahlédnout na tu lepší stránku života. Nádherný výjev toho, jak ohleduplnost mezi lidmi, kteří se bezmezně milují a nikdy by si vědomě neublížili, že stále přetrvává a nezaleží na době, která právě je. Že ideály o rodinně, kde je radost čistá a nespoutaná, že nejsou ideály, ale realitou, kterou člověk sice nevidí na první moment, ale je přítomná v dnešním životě. Tyto drobné radosti stále přetrvávají, jde jen o to najít si tu chvilku a doslova si je najít.

Tyto zážitky naplní, ať už aktéry, nebo přihlížející, lehkostí a radostí ze života. Drobnou radostí, která jako střípky skládá dobrou náladu a v konečném důsledku, velkou mozaiku, kterou můžeme nazvat "štastným životem".

Otci šlop pouze o užití si volného času se svým synem. A nesporně, ač nevědomky, tato scéna v synovi zanechala pouze krásné vzpomínky na tu jednu koulovačku, kterou se svým otcem kterýsi rok tak slavně vybojoval. A na kterou bude dlouho vzpomínat, až bude starší, sám nebo v rodinném kruhu. Až si s hrnkem horkého čaje sedne do pohodlného křesla nechá se nostalgickou vlnou unášet do šťastných chvil, kdy jako dítě si užíval všech radostí života, řešil malicherné problémy a ty závažné mu byly na míle daleko.

A vsadím se, že doma, v teple, se tato bitva odehrála ještě jednou, když ji syn s nadšením popisoval matce...

V každém případě děkuji.

S pozdravem

David Hledík