Všichni to známe z televize. Hlavní
hrdina si žije šťastný a spokojený život a najednou je na dně, psychicky nebo
fyzicky týrán tím, komu tak bezmezně věřil. Politujeme ho, pak se uklidníme
pohledem na svého klidného partnera. Co když se z něj stane taky psychopat?
Jak ale poznáte že člověk, který s Vámi žije nemá psychické problémy? Ne vždy se projevuje neklidným chováním, koktáním, mrkáním, neposedne pochodující tam a zpět prázdnou místností. Někdy v sobě ty pocity dusí dlouho, a když mu rupnou nervy, stojí to za to.
Kamarádce je 19 let, je veselá a má optimistický přístup ke všemu a kolem sebe plno přátel. Když ji bylo 16 začala chodit s klukem a distancovala se mírně od svého okolí. Znali jsme ho všichni, byl to normální kluk ze sousedství. Vzdělaný mladý muž. O dva roky starší. Krátce po 18. narozeninách se spolu nastěhovali do malého bytu a rozhodli se žit spolu. Nedávno jsem ji viděla zpátky u rodičů. Ptala jsem se, proč není s přítelem. „Zavolala jsem na něj policii.“ Nevěřila jsem svým očím.
Vyprávěla mi, o problémech které spolu měli a že společné bydlení měl být způsob, kterým se mělo vše vyřešit. Stěžoval si, že s ním tráví málo času. Nestudoval, nastoupil do práce. Ona před sebou měla ještě rok a pul studia. Chodila na brigádu, aby přispívala na společné bydlení. Na přátele už jí času moc nezbývalo. On už se s přáteli stýkat přestával. Chtěl být jenom s ní. Najednou chtěl, aby sním trávila všechen svůj volný čas a když chtěla jít někam s přáteli, žárlil. Když se vrátila domů, následoval výslech. Šlo to od desíti k pěti. On si věčně stěžoval, ona si připadala jako vězeň. Tak přišel první návrh rozchodu „To snad nemyslíš vážně!“ řekl neklidným hlasem a jeho obličej se zkřivil. „Ne, nerozejdeme se. Ať se ti to líbí nebo ne. Já si toho s tebou taky dost vytrpěl...“
Zhluboka se nadechla a pak pokračovala s vyprávěním. „No, tak jsem to pak zkusila je párkrát, rozejít se v dobrým. Už ani nevím, kdy k tomu došlo, kdy na mě poprvé vztáhnul ruku. Nejdřív mi dal facku abych se probrala a uvědomila co říkám, jindy mně hodil na postel a třásl tam se mnou. Vždycky byl nepříčetný a hrozně na mě řval. Měla jsem strach. A když jsem mu z pudu sebezáchovy odkývala na všechno co chtěl, uklidnil se, a choval se jakoby nic. O ničem do se právě odehrálo nevěděl. Já měla ale ubrečené oči a celá se třásla ještě dlouho po tom...“ Dále o tom, co se dělo u nich doma nechtěla víc mluvit. O svém strachu mluvila s velkým studem. Bála se ho. Člověk, kterému tak bezmezně důvěřovala a kterého milovala se záhy stal jejím obávaným věznitelem.
Mluvila jsem i s její spolužačkou, věděla že se něco děje, ale netušila že je to tak vážné. „Nejednou přišla do školy s modřinou, ale tvrdila mi, že na ni spadly knížky v knihovně, že je holt nešikovná a nebo že zakopla, že ji prý znám.“ Když ke konci přicházela do školy a rovnou my se slzami v očích padla jí krku tak už přišla i s vysvětlením.
Vrátila se k rodičům a jeho začala ignorovat. Stále ji však sledoval a pronásledoval. „Nesla jsem to těžce, bylo mi ho líto. Došlo mi, že je nemocný a mrzelo mě, jak to dopadlo...“ Psal jí výhružné sms. Ignorovala ho. Pak ale přišel k ní domů, bušil do dveří a chtěl s ní mluvit. Ona už s ním ne. Sebrala poslední odvahu a zavolala na něj policii. Ty ho ihned po příjezdu vykázali z budovy ven pouze s varováním že příště to budou řešit jinak. „Mě poradili podat na něj trestní oznámení, kdyby se to mělo opakovat.“ A pak jsem o něm už neslyšela.
Když mi dovyprávěla svůj příběh, v očích měla slzy. Těžko říct, jak se cítila. Mrzelo mě, co všechno si musela prožít, a nechápala jsem jak jí mohl tak dlouho ubližovat. A proč ji ubližoval? Proč se ji nedokázal vzdát? A hlavně mě zamrazilo v zádech, když mě napadlo, že můj přítel by se mohl, proč by ne, taky změnit z ničeho nic v šílence. Co bych udělala?
Jana Nová
