Kapři v hlavní roli

Jedni naši známí mají malou holčičku. Tři roky starou. hodnou, ještě nepoznamenanou krutostí tohoto světa.

A celá rodina se jí od té krutosti a všudypřítomného zla a násilí snaží uchránit, aby se jí, špatným zážitkem, nepokazilo její zatím bezstarostné dětství. Ale co se dá dělat, ve školce pořád být nemůže, vánoce se blíží a kapra někdo musí koupit. Maminka je přes den v práci, tak nezbývá, než vyrazit s babičkou na nákupy. Hlavně, aby neviděla, jak toho kapra vraždí. Vždyť by kvůli tomu mohla přece proplakat celé vánoce, jak by jí kapra bylo líto. Kapr se však musí koupit, takže vnučka s babičkou prohlíží kádě a vybírají správnou rybu. „Tenhle to bude“, ukazuje babička na vybraného cvalíka. „Jé, ten je krásnej“ říká holčička. Babička zbledne zlou předtuchou co by se stalo, kdyby se dál koukali na kapra a tak drží malou holčičku tak, aby neviděla, co se s chudákem kaprem děje na stole. Jak se ho pán chystá paličkou bacit do hlavy a ukončit jeho trápení. Vypadá to dobře, holčička se kouká všude jinde, jen ne na kapra, babička jí ukazuje pejska, který čeká na páníčka před obchodem. Krásný malý pudlík. Bum, rána, kapr sebou zaškube a holčička zatahá babičku za rukáv a povídá: „Už se můžeš otočit babi, už je po něm“.

My doma už tak nějak kapry nejíme. Řízky postupně vytlačily tuto tradiční součást štedrovečerní večeře. Ale rybí polévku si opravdu ujít nenecháme. Ale k pořádné rybí polévce je zase potřeba mít toho kapra. Naštěstí máme kamarády, kteří jedí kapra, ale nevaří polévku. To je prostě ideální kombinace. V pátek jsme se domluvili, že kapři jsou už doma na zahradě v bazénu a není problém si přijet. „Jakmile je v neděli zabiju, tak hlava a vnitřnosti jsou k dispozici, tak si dojeď, žádný problém“, říká kamarádka. V neděli odpoledne zapípá mobil a je tam smska: „Ahojky, dneska nestíhám, kapr bude zítra“. No co, povím si. Je před vánocemi, pořád se spěchá a nic se nestíhá. A na polévku je stále dost času. Takže odpovídám, že to přece není žádný problém, zastavím se v pondělí večer po práci. V pondělí asi o půl páté přijde další smska: „Nemůžeme chytnout kapry, do sedmé to nezvládnu, dám vědět v kolik si přijeď“. No jo vlastně, kapři jsou přece v bazénu. Tak píšu známým, a vtipkuji, jestli nechtějí půjčit rybářský prut, co mám doma ve sklepě a že žížalu si vyrejpnou na zahradě sami. V odpovědi dostávám ujištění, že potápěčský oblek do vody by byl lepší. Jsou to prý rybičky šibalky. Ještě stále se usmívám a pohotově nabízím podběrák. Pozdě, ten už prý mají, ale ryby jsou chytré. Uhýbají a násada podběráku je krátká. Tak přijdu s nápadem zahnat kapry do rohu, pak se budou lovit snadněji. „V kruhovým bazénu? To teda fakt nejde“ následuje obratem odpověď. A jo vlastně, vždyť mají kulatý bazén asi 4,5 metru v průměru. No co, i když k ničemu, tak aspoň nějaká rada dobrá, ne? Začínám uvažovat, že zítřejší večer strávím sháněním kapřích vnitřností. Bohužel už je to nedostatkové zboží, lidé se naučili jíst rybí polévku. To dřív nebylo. Kam ten svět spěje. V dnešní přetechnizované době a instantních pokrmů jsou rybí vnitřnosti nedostatkové zboží. Najednou zase zapípá sms v telefonu. V duchu zajásám, že se snad povedlo a já budu ušetřen prodíráním se v davu lidí a zoufalého shánění kapřích zbytků. Vezmu telefon a začnu číst. Vypadá to, že naděje umírá poslední a já čtu: „Kapři budou vyloveni zítra v osm hodin ráno. Buďto pomůže zázrak a nebo hasiči. Díky za pochopení. Dana“. Sedím doma, v ruce skleničku a tiše doufám, že se zázraky dějí …

Radek Mika