Jmenuji se Esmat, kvůli lásce mám podlitiny a domácí vězení

Esmat je šestnáctiletá muslimská dívka, která žije s rodiči v Česku. Udělala ale chybu - zamilovala se. Do kluka nemuslima. Otec ji za to obdařil brutálním výpraskem a domácím vězením, které má až do dneška, dokonce nesmí ani do školy. A co v budoucnu? Jaký ji čeká osud? Rozhodovat o něm bude nejspíš zase její otec.

Nikdo z nás nemá možnost výběru v tom, zda se narodí jako muž nebo žena, komu se narodí, v jakém městě nebo státě, jakému etniku, jaké náboženské skupině.

Až v pozdějším věku má člověk možnost volby. Pravda, ne volby všeho. Rodiče si člověk nevybere. Stejně tak barvu kůže. Ovšem může si vybrat kde bude žít. Může si vybrat s kým bude žít. Dokonce si může vybrat jestli bude žít jako muž, nebo žena.

Tohle všechno si můžu vybrat já. Proč? Protože žiji v demokratické společnosti (ale ano, vy taky, jinak byste mi tu nemohli beztrestně oponovat a veřejně psát tisíc důvodů, proč si myslíte že ne). Protože jsem svobodná, přestože už dávno nenosím jméno svých rodičů. Protože společnost ve které žiji, její kultura, mě nestaví na úroveň něčího majetku, věci, jen proto, že jsem žena.

Esmat přišla se svými rodiči do české republiky asi před sedmi lety. Přišli za svobodou. Přišli aby mohli využít veškerých výhod, která naše země nabízí. Přišli do bezpečí.

Po době strávené v azylovém zařízení se mohli začlenit do každodenního „obyčejného“ života. Esmat začala navštěvovat českou školu. Našla si v ní kamarádky. Křesťan, ateista, muslim, žid. V jedné třídě, v jedné lavici. A jedno společné tajemství. Esmat je zamilovaná.

Pokud by se o Esmatině lásce dozvěděl její otec, bylo by moc zle. Ten velmi ochotně přijal bezpečí naší země. S naprostou samozřejmostí přijal svobodu zde, ale ne tak naši kulturu a zvyklosti. Žena je pro něj pořád jen majetkem, který nemá právo volby. Pro Esmat už má vhodného muže vybraného. Od Esmat se očekává, že jeho volbě ochotně vyhoví.

Esmat se vídá s Radkem tajně a vždy jen na krátkou chvíli. Komplice jí dělají její kamarádky. Telefonáty s ním jsou pro ni také velmi komplikované. Z domova volat nemůže vůbec. Navíc musí mazat z mobilu veškeré stopy, které by snad mohly vést k Radkovi. Nutno říci, že láska je oboustranně výhradně platonická.

Jenže... Jak praví známé přísloví – tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu...

Esmat byla jednoho dne svým otcem sledována. Ráno měla domluvenou schůzku s Radkem. Jen pár společných minut před tím, než jí začne škola.

Otec odtáhl Esmat okamžitě ze školy. Doma ji brutálně zmlátil, rozbil jí telefon a zabavil osobní věci. Dostala domácí vězení, otec jí nepouští ani do školy. Je izolovaná od okolního světa.

Radkovi začalo být podezřelé, že se nemůže tak dlouho s Esmat telefonicky spojit. Zkontaktoval proto její spolužačky, které mu řekly, že od doby co ji odvedl otec ze školy, ji neviděly. Radek zalarmoval policii. Ta přijela, vyfotila podlitiny, které Esmat pořád ještě měla a provedla výslech. Esmat ze strachu, že by vše začala šetřit sociálka a že by ji mohli rodičům odebrat (pamatujme, že je sama s rodinou v cizí zemi) nic neřekla.

Esmat má do dnešního dne domácí vězení. Nesmí z domu, nesmí do školy. Pravděpodobně si nikdy nebude smět vybrat s kým a kde chce žít. Míru její svobody jí určí otec a později pravděpodobně její, otcem vybraný muž. I v naší zemi jim k tomu dává právo jejich náboženství, jejich kultura. Esmat je JEN žena.

Světlana Procházková

Pozn.red.: Tento text není smyšlený, je skutečným příběhem skutečné dívky, který autorka nezná z doslechu, ale velmi zblízka. Jména aktérů i jméno autorky jsou však smyšlená, protože autorka má obavu, aby její text dívce nepřitížil. Skutečné jméno autorky redakce zná.