Stačil mi na něj jediný pohled, abych pochopila, že mám mlčet. Zadusila jsem obvyklý pozdrav, nechla si do rukou strčit tašky s nákupem, načež se můj nejdražší rodič přesunul na pohovku a nějakou dobu bezvýrazně zíral do zdi.
Panebože, oni se budou zase rozcházet, napadlo mě, když se příliš dlouho nic nedělo. S počtem hádek, rozvodů a rozchodů mých rodičů bych už mohla dělat manželskou poradnu. Zkušeností s usmiřováním dvou sršících vztekem osob mám víc než dost.
Jeho první věta mě naprosto odzbrojila.
„Viděl jsem umřít člověka,“
Autonehoda, prozradil mi. Nějaký mladý chytrák na motorce ignoroval semafory tak dlouho, až do něj nakonec vrazilo auto. Přímo u nás před domem. Takových případů jsou statisíce, dokonce i můj věčně opatrný táta měl v mládí s motorkou pár nehezkých zážitků - upomínkou mu budiž naštěstí jen bolavé koleno.
„Byl tam u něj někdo?“
Odpovědí mi posloužilo jen krátké zavrtění hlavou.
A ty, tatínku, jsi taky nezastavil. Zajímalo by mě, tíží tě svědomí?
Nevím, proč se mě takové věci vždycky dotknou. To už jsem vážně jediný člověk na světě, který je ochoten obětovat pár minut ze svého času pro člověka v nouzi? Vždyť tady nejde o maličkost, ten muž, tati, když jsi kolem něho projížděl, mohl ještě žít!
Neopovážila jsem se mu to říct. Je, konec konců, jenom další obětí nepsaných zákonů naší moderní společnosti. Nepochybuji, že i on si celou tu dobu, trhán mezi občanskou povinností a prachobyčejnou leností říkal, že na tak rušné ulici se nějaký dobrotivý kolemjdoucí určitě najde a zavolá pomoc.
Já si tím tak jistá nebyla. Znám příliš mnoho příběhů, kde vše skončilo tragicky jen protože se nikdo z přihlížejících neodvážil zakročit. Naházela jsem na sebe první oblečení, které se našlo ve skříni a beze slova běžela ven, poháněná nadějí, že ten člověk to možná nějakým zázrakem mohl přežít.
Bojím se krve a taky smrti – vždyť kdo se jí aspoň trochu nebojí – a rozhodně nemám ten pocit, že si pamatuju, jak přesně vypadá stabilizovaná poloha. Nehodlám se stylizovat do role nebojácné hrdinky a bezostyšně přiznávám, že ve chvíli, kdy jsem kolem našeho „mrtvého“ spatřila záchranáře, s úlevou jsem sebou hodila na nejbližší lavičku. Můj pesimismus vůči kolemjdoucím se ukázal jako maličko přemrštěný. Někdo evidentně dorazil na pomoc dřív a dokonce zavolal i tu záchranku.
Potřeba zachraňovat životy (kde jsem k ní zrovna já vůbec přišla?!) pomalu uhasla, ustupujíc místo jakémusi provinilému uvolnění. Nedokázala jsem se tehdy radovat za přeživšího. Milí čtenáři, pokud mi něco v tu chvíli dělalo radost, pak to bylo vědomí, že se přece jen nebudu muset rochnit v krvi.
Kolem mě prošly dvě ženy diskutující o tom, že nutně musí na pedikúru. Na zraněného nešťastníka se ani neotočily.
Je mi z toho všeho tak trochu nanic. Ptám se vás, vážení, jak moc jsme všichni prohnilí? Jak daleko může zajít lidské sobectví?
Jsem asi moc mladá. Zbytečně řeším věci, se kterými stejně nic nenadělám. Když mě by ale vážně zajímalo, co jsme to zatraceně za dokonalé pány tvorstva, když jsme ochotni své vlastní pohodlí stavět nad lidský život.
Tatiana Podstolnaja
