Jejíky, co takhle napísat nějakou feedback!

Nikdy jsem nereagovala na žádný článek, (pozn.: Stále bych na něco chtěla reagovat, ale považuji se za zatím hloupou holku bez přehledu o současném dění a tudíž za neoprávněnou osobu pro veřejné vyjadřování k záležitostem, kterým nerozumím.) ale při pohledu na titulní stranu Magazínu DNES, která zobrazuje výčet stupidních slov a zdrobnělin se mi tělem začal rozlévat pocit uspokojení, že přeci jen nejsem sama, koho až přehnaně irituje tato mluva.

>Začala jsem svádět vnitřní boj, zda se pustit do biflování státnicových otázek nebo do čtení článku. Článek zvítězil, ale k mé smůle mě rozčílil a rozrušil více než pro mne těžko pochopitelné otázky z makroekonomie.

V průběhu čtení mou mysl začaly napadat osobní zkušenosti se slušně řečeno zvláštní mluvou současných „puberťaček“, dospělých mužů, důchodkyň a mých kamarádek. A k mému údivu jsem si uvědomila, že občas vypouštím z úst větší hrůzy, ale na rozdíl od nich je nekřičím do světa a obtěžuji jimi pouze svého přítele prostřednictvím SMS zpráv. Ani trochu mi už nepřijde divné, že každý den napíšu klidně deset SMS zpráv v takovéto hrůzostrašné podobě:

,,Krasne ranko bruci, jak jsi se vychrupkal? Doufam, ze sladonce. Ja uz jedu do skolky, tak ti preji krasny den, papiky!“

A abychom ten den pěkně infantilně uzavřeli, tak si popřejeme ještě dobrou noc:

„Tak ja uz jdu hajinky lasecko, preji ti sladke sniky a posilam pusinky, brou :*“

No tedy, až takhle daleko to došlo… Ale hlavu vzhůru! Někteří jsou na tom hůř! Lidé, kteří vypadají komicky při této mluvě, kterou vypouštějí z úst kdykoliv a kdekoliv si tento svůj nedostatek ani neuvědomují! Často sama sebe nechápu, proč se mi nahrne do hlavy krev a vztek ovládne mé tělo v některých situacích, se kterými jsem se setkala a říkám si, že jsem zralá na psychiatra, když se to ve mně „vaří“ kvůli takovéto hlouposti:

Po přijmutí hovoru od mé kamarádky následuje monolog: „Čauky kočičko, tak zítra zase do školky viď, myslela jsem, že bychom si mohli s tou prácí co máme mít na zítra malinko pomoct, víš, nějak helpnout, nebo tak. A po škole bychom mohly jít šopovat, sháním nějakej top na léto. A když u mě budeš spinkat, tak zajdeme večer na drink.“

Tato malá lekce angličtiny od mé nejmilejší kamarádky mě nerozhodí, ale kdybych měla vousy, tak bych pod nimi pořád mudrovala v případě čtyřicetiletého chlapa, který nejde pro zdrobnělinu daleko. Moje rozladění se však promítne maximálně v barvě mého obličeje, protože si nedovolím přehnaně reagovat, když dotyčný říká:

„Tááák, konečně obídek. Dám si tady houstičku, šunčičku, trošku sejrečka, nakrájíme k tomu nějakou zeleninku a pěkně se už naladíme na víkendek.“

Ale nejlepší zdrobnělina teprve přijde, protože je to paradoxně zaobalená nadávka. Jedna šedesátiletá paní mi vždycky ráda říkávala:

„Ty krušinko jedna malinká, takhle to ale nemůže být! Předělej to!“

Nikdy jsem nechápala, proč mi říká tak často a ráda názvem keře Krušiny olšové a stále mi to vrtalo hlavou. Když jsem se jednou náhodou zmínila před rodiči, že jsem oslovována „krušinkou“, můj tatínek se velice smál. Dnes už vím, proč se smál. Dnes namísto tohoto oslovení slýchávají děvčata mnohem vulgárnější oslovení úplně stejného významu.

Tak a teď si uvařím čajík nebo kafčo, dám nějaký pěkný filmík a než půjdu hají zaesemeskuju své  lásečce něco pěkného na dobrou noc. Muck a ňuf  lidičky, papík!

Petra Mikulcová