Jaké to je

na seznamovacím trhu být?Jak zachovat si tvář

sama před sebou?
Že budu mít jen jednoho? 
Koho?
Nebo jich mám mít víc?
Někoho na psaní,
někoho na servis,
někoho na spaní,
někoho na povídání,
někoho na vaření,
někoho na procházky,
někoho na odpovědi
na své otázky...

A co láska?

Vyslala jsem signál,
že singl jsem,

a ejhle,
ono to jde...
Jak včely na med
se
kolem
mě rojí
pučmelouni,
co chtějí.
Jenže...
realita
není sen.
Je smutná.
Dnes už vím,
že jejich vize
je přetvářka
a iluze.
Jeden
chce náplast.
Druhý, zoufalec.
Třetí je z jiného regionu.
Čtvrtý dal šach.
Dvakrát.
Hra je rozehraná,
jistá si nejsem však,
zda nad šachovnicí
už
nesedím
náhodou sama.
Mám takový pocit,
že mít svatý klid,
udělá člověku
nejlíp.
Najít si někoho na hraní,
zdá se nemožné.
Zato na sraní
to jde hned.
Máte-li pocit nudy
a otravu z uklízení,
existuje internet
a v něm schované zrůdy,
co čekají na prstíček...
Nejenom pohádky
v tomhle století
potřebují
upgrade.
Možná bychom
se všichni
měli
zamyslet
nad tím,
kdo jsme
a kam směřujeme,
než zabedněně trvat
na tom,
co za každou cenu
chceme.
A
smířit se s tím,
že
za těhle podmínek,
to
mít
nemůžeme.

Anna Vítková