Dělil je chaos a vzdálenosti a oni dva byli živé body, pohybující se kolem sebe, toužící po sobě. Byli odděleni chaosem a vzdálenostmi a přeci přicházel den, kdy za ní přijel a byli si blízko, na dosah, na chuť doteku.
Uvařila čaj a lžičkou sypala pomalu cukr.
„Jak to chceš?“ ptala se, když usypávala do jeho hrnku. Dívala se na něho, když pokývl, měl dost sladko. Pili pomalu, předháněli se v plýtvání časem.
Stála pod sprchou, na víčka dopadaly šňůry vody a stékaly po obličeji, těžké vlasy jí hladily ramena. A potom ji hladil on, pod proudy vody.
„Prší nám letně nebo podzimně?“ chtěl vědět a volnou rukou změnil počasí. Byli dva milenci v dešti, zavřela oči.
Byl večer, byli spolu, muž a žena, jeho tělo, její tělo, omamná blízkost, oba pracovali na rozkoši druhého.
„Jak to chceš?“ zeptala se šeptem a podle toho přizpůsobila své pohyby.
Leželi vedle sebe a dívali se do tmy. Noc jim plynula před očima, jednou prudce zamával rukama, a když chtěla vědět proč, řekl, že chce zaplašit čas. Pevně se ho chytila.
Čas se nedal zaplašit a přinesl ráno. Nový den, který hlučně vyhání okouzlení z minulého. Brzy byly mezi nimi vzdálenosti a chaos, staly se z nich dva živé body, které kolem sebe krouží a touží po sobě.
Oni však v oceánu chaosu a vzdáleností mají své vzácné dny, jako ostrovy, kdy spolu plýtvají časem a mohou vše, co chtějí.
Jaromír Kusal
