Jak společnost degraduje handicapované

Jsem vozíčkář a žiji s maminkou jenž, se o mě  s láskou stará bezmála sedmnáct let. Když na maminku čekám před obchodem (což se stává docela často, neboť ve spoustě prodejen není,  a  asi ani dlouho nebude zbudován bezbariérový přístup.)

Občas projde matka s dítětem předškolního věku, které položí následující otázku: Maminko co je tomu pánovi:? Místo toho aby matka vzala dítko bokem a vysvětlila mu, že je to kvůli nějakého zdravotního problému a tak dále… A hlavně že v podstatě jsme úplně stejní jako oni, radši řekne: Prosím tě pojď! Toto dítě se své odpovědi s největší pravděpodobností nedočká.

Jde o to, že rodič zřejmě vyrůstal za socialismu, kdy v naprosto drtivé většině případů žili tělesně a mentálně handicapovaní v ústavech zcela izolování od společnosti. Tato situace se začala měnit, zhruba v roce 1990. Avšak v lidech, kteří se s takovýmy lidmi nesetkávaly dodnes klíčí ona nejistota, která pramení s nedostatku objektivních a neskreslených informací.

Existuje však druhá skupina lidí, jsou to ti, kteří pomáhají těm, kteří t potřebují a to nejen postiženým Tito lidé vykonávají nepředstavitelně fyzicky ale i psychicky náročnou práci bez jakéhokoliv nároku na odměnu. Jsou to hlavně rodiče, kterým patří obrovský obdiv a uznání. Jak se v této záležitosti chová náš „sociální“stát? Jednoduše sníží příjem rodičům, jejž nemohou docházet do zaměstnání, protože se o nás starají takřka 24 hodin denně. Mají pobírat zhruba polovinu současného životního minima! Připomínám, že se ve velkém množství případů jedná o matky samoživitelky. Když půjdeme do důsledku tak naše pravicová vláda ohrožuje samotnou existenci těchto lidí. Používá přitom oné kouzelné reformy, ale přitom koalice těmto lidem naprosto otevřeně plive do tváře a znevažuje jejich práci. To je onen sociální stát.

Jan Žaludko