Jak se kluci kamarádili s houbami

Byl jednou jeden veliký les, ve kterém rostly krásné houby. Dva kluci, bráškové Jaromír a Kristián, měli houby moc rádi, a tak každou sobotu prosili dědu, aby je do toho lesa vzal. Kluci se těšili,že najdou svoje oblíbené houby a že si je vezmou s sebou domů.

Jednou v sobotu ráno, když se kluci nasnídali, řekl děda, že vyráží do lesa pod Ralskem a že kluci můžou jet s ním. Kluci měli takovou radost ! Rychle si vzali batůžky, košíčky, atlas a nasedli do raketového Nissana, se kterým děda odfrčel k lesu. Cestou minuli barevné polní ptáky, kteři běhali podél silnice.

« Co to tady běhá za ptáky ? » ptal se Kristián.

“To jsou bažanti a koroptve!” odpověděl pohotově Jaromír, který ptáky znal, protože mu je předtím ukázal děda.

Nissan za chvíli vjel do lesa a děda zaparkovat na kraji smrkového lesa.

“jéééééé, tady je stromů…tady budou určitě krásné houby” vykřikl Kristián.

“Jdeme na ně!” radostně vykřikl Jarek a vyskočil z auta.

Děda jim řekl, aby šli spolu na levou stranu od auta – sám se vydal napravo.

Kluci šli a šli a najednou se před nimi objevila vysoká stráň. Nahoře bylo slyšet ťukání do kmene stromu, zřejmě to byl datel.

“Tam musíme vylézt”, řekl Jarek a dodal:”odtamtud se jde k té houbové mýtince”.

Kluci lezli a lezli a za chvilku byli nahoře.

Najednou ale křupppppppppppppppppp! Jarkovi praskal pod nohami větvička, sklouzl se a kutálel se z kopce dolů! A Kristián za ním.

Bác! Oba bráškové se zastavili až u velikého pařezu.

Když se probrali a otevřeli oči, nemohli úžasem promluvit: před nimi se klenula vysoká houba, která měřila skoro 1 metr.

“ufff, co je to za krásnou houbu?” ptal se udiveně Kristy.

“To bude asi Bedla”, řekl Jarek. “Ale podíváme se do atlasu, jestli je jedlá” dodal a vytáhl z batůžku atlas hub.

“No jo, aby to nebyla Bedla bresadolová” povídal Kristián.

“Néééé,” řekl Jarek, “tahle je pěkně vysoká a jedlá!”

“Vezmeme si ji sebou a budeme mít doma výbornou polívku” dodal.

Bedla ale promluvila: “Ahoj kluci! Vy si mě chcete vzít domů? Já s Vámi klidně půjdu, ale slíbíte mi, že mne nebudete doma jíst, ano? Zato vám prozradím, jak mne zmenšit, abyste si mne mohli odnést.”

Kristián byl bystrý a hned se zeptal: “ty bedlo, my ti zmáčkneme ten prstýnek a ty se zmenšíš, že jo?” Jarek se na něj hned zavěsil a vskutku: houba se zmenšila, že byla maličkatá a vešla se do batůžku.

Kluci se vydali na další cestu k té houbové mýtince.

“Tam prý rostou krásné hřiby” řekl Kristy. “A taky podborováci, já ti je ukážu”, doplnil Jarek.

Najednou ale buuuuuucchhhhhhhhhh!!!!!!Oba kluci upadli na dlouho kládu, která se s nimi dovalila až na tu mýtinu, kde bylo plno lesního písku a kopřiv.

Když se kluci probrali, viděli před sebou nádherné dva podborováky, s tlustými bříšky a hnědými klobouky.

“Teda ty jsou!” blaženě pobrukoval Jarek. “Z těch budou řízečky”, pomlaskával Kristián. A kluci začali houby vyndavat ze země. Ale nešlo to a nešlo. Jako by ty houby byly přilepené.

Podborováci se rychle ozvali: “Milí kluci, my víme, že byste si nás rádi odnesli domů. My s vámi taky rádi půjdeme, ale musíte nám slíbit, že nás nesníte a že si nás zasadíte na zahrádce, kde si budeme společně hrát. My se na to moc těšíme”

“Tak jo, to bude paráda, budete tam mít kamarády!” řekl jarek a myslel přitom na bedlu, jak si společně budou hrát.

Kristián uložil podborováky do batůžku na Jarkových zádech a hned vyrazili za dalšími houbami.

“Kristy, teď ti ukážu, kde jsme poprvé našli s dědou pěkné žampiónky!” prohlásil Jarek. Kristián se moc těšil, protože byl v lese podruhé a žampióny ještě neviděl. Měl radost, že má tak skvělého brášku, který mu ukáže, kde rostou. Jarek měl taky radost, že může Kristymu ukázat svoje oblíbená místečka.

Jenomže u toho pole, kde žampióny rostly, nenašli kluci nic. Tak šli dál a dál a najednou…….jéééééééééééééééééééééééé…………..oba se sklouzli po trávě a skutáleli na palouk, který předtím neviděli.

Když se oba probrali, poletoval nad nimi barevný motýlek. Smál se a povídal: “Kluci moji milí, vy hledáte určitě žampióny, že jo? Poj´dte za mnou, oni se trošku přestěhovali, už rostou jinde.”

Jarek s Kristym se usmáli a šupajdili za motýlkem, který je dovedl na pěkný palouček plný žampiónů.

“No tedááááááááááááááááá, tady jich je” křičel Kristián.

A Jarek měl taky radost a hned si vyhlédl tři krásné kousky. “Jeden vezmeme pro maminku, druhý pro dědu a třetí pro babičku, co říkáš?” zeptal se Kristyho. “Ano, ti budou mít radost. Ale musíme jim vysvětlit, že nechceme dělat polívku, ale budou mít houbovou zahradku.”

Protože už se ozýval z dálky hlas dědy, kluci si řekli, že se musí pomalu vracet k auta. Když však míjeli kapradí, uklouzla jim oběma noha a…ddzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzz….sjeli jako po klouzačce až k rybníku.

“Teda to byl sjezd” vykřikl Jarek. “To byl určitě klouzek, ten klouže jako toboggan!!”.

A taky že jo! Jarek Kristymu ukázal toho klouzka, který se rozkládal široký nad rybníkem. Složili si ho opatrně do batůžku, který už byl tak plný, že se tam nic nevešlo.

“Kluci, kde jste?” volal děda. “Už je čas jet domů! Musíme vyrazit, maminka a babička nás čekají »

Kluci zavolali, že už jdou, ale když přicházeli k autu, najednou se ozvalo « žuchhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhh » a oba se zřítili do jámy.

Když se probrali, Kristián se zeptal : « kde to jsme a co to tady roste růžového ?”

Jarek si všiml, že v jámě se rozprostírá vysoká růžová ohebná hmota. Vzpomněl si, že by to mohla být muchomůrka.

“není to muchomůrka citrónová?” zeptal se Kristián. “to bychom si nemohli ani ochutnat”.

“Ne, to je růžovka, kterou si můžeme vzít domů.” Zareagoval radostně Jarek.

« No jo, ale jak ji vytáhneme ?”

Děda už byl nad jámou a slyšel, jak si kluci povídají. Hodil jim do jámy lano, oni ho naváazli na klobouk té růžovky a děda ji vytáhl. Protože byla pružná, mohli ji složit i do kufru.

A tak měli plný kufr i batůžek hub a šťastně se vraceli domů.

Když přijeli na zahrádku, zasadili vedle sebe tu vysokou jedlu, buclaté podborováky, křehké žampióny, klouzavého klouzka a ohybnou růžovku. To byla, panečku, zahrádka!

Bedla jim vyrostla do výšky dvou metrů a udělala jim krásné slunečníky, že když pršelo, mohli se kluci pod ní schovat.

Mezi ty podborováky napnuli lano a na něm se přitahovali, aby měli pěkné svaly.

Z klouzku si udělali výbornou klouzačku, kterou se klouzali do písku.

A růžovka? No to byla přece růžová trampolína, na které dováděli, když přišli ze školky.

Všechny houby se s nimi zkamarádily a každý den, když kluci přišli na zahradu, tak si společně povídali a hráli. A když už dostal někdo z rodiny chuť na houbu, šel si ochutnat jeden ze žampiónů, který jim dovolil, aby si do něj kousli. Do druhého dne vždycky dorostl, a tak jim to vůbec nevadilo.

Jarek a Kristián byli nejenom skvělí houbaři, ale hlavně prima kamarádi – to se houbám líbilo a tak na zahrádce mohli stale růst. Byla to jedna veliká rodinka!

David Frei