Jak se „klube“ politik?

Odpověď není tak snadná, jak se může na první pohled zdát. Pokud se mladý člověk rozhodne stát se politikem, tak následuje dlouhá a strastiplná cesta za tímto snem.

Nejprve se setkává s posměchem a pohrdáním. Okolní svět na něj hledí jako na člověka, který vůbec neví, co říká. Způsobuje to především znechucení politikou a pocit, že člověk sám nic nezmůže. Názor, že politika je jen pro vyvolené není výjimkou  Když se dokáže popasovat s touto ne moc pozitivní reakcí, tak následuje další neméně důležitý krok. Stát se členem politické strany. Není to snadné rozhodnutí, jelikož po zbytek života bude jeho jméno spojenou s onou politickou stranou. Proto je na místě si důkladně promyslet, zda je tou „pravou“ a sdílí s ní ideály, které prosazuje. Po případném přijetí dochází k prvnímu „setkání“ s politikou. Dostane legitimaci a zaplatí členský poplatek. Za nějaký čas se koná schůze, kde se potká s ostatními členy strany. Následují další a další. Začne se pomalu orientovat. Nastává další fáze. Chtěl by se začít angažovat. Jak ale na to? Nemůže přijít a říci. Chci funkci! To není reálně možné. Musí ukázat služebně starším členům, že má schopnosti, aby se stal politikem budoucnosti.

Kvalitní úroveň v mezilidské komunikaci či mluveném projevu jsou samozřejmou nutností. Není to snadné, ale není to nemožné! Zde dochází k dalšímu problému. Dnešní mladí lidé chtějí vše hned. Nemají rádi čekání. Když něco nedostanou hned, tak je to přestane bavit. Začnou se zajímat o něco jiného. Nesmí se nechat znechutit a pokračovat ve svém úsilí. Stát se politikem není otázka jednoho či dvou let. Spíše pěti a více. Spěch v tomto případě hraje negativní roli. Zapomínají totiž, že generace dnešních politiků jednou odejde a nastane jejich čas. Bude to sice za delší dobu, ale jednou k tomu dojde… Jak se k době, kdy tomu tak skutečně bude, přiblížit? Být ve správný čas na správném místě. Nenechat si ujít žádnou příležitost, kde může prezentovat své názory. Vzdělávat se nejen ve věcech politických, ale v kontextu celospolečenském. Zde bych si dovolil použít citaci z filmu Jistě, pane premiére. Daily Mirror čtou lidi, kteří myslí, že zemi vládnou (Právo?). Guardian čtou lidi, kteří si myslí, že by měli zemi vládnout (Haló?). Timesy čtou lidi, kteří tu v zemi skutečně vládnou (MF Dnes?) . Daily Mail čtou manželky lidí, kteří téhle zemi vládnou (Pražský večerník?). Financial Times čtou lidi, kteří tuhle zemi de facto vlastní (Hospodářské noviny?). Morning Star čtou lidi, kteří myslí, že by u nás měla vládnout jiná země (Trend?). Daily Telegraph lidi, kteří myslí, že už tomu tak je (jakékoliv „Pötteringovi listy“?) a Sun kašle na to, kdo zemi vládne. Hlavně když má premiér milenku (Blesk?). Nechť si každý čtenář zamyslí nad tím, co čte nejčastěji. Závěrem bych chtěl popřát hodně štěstí a pevné nervy „klubajícím se politikům“. Vydržet a věřit v sám sebe.  A to hodně!

David Pech