"Pojď dál a zpívej a se mnou se dívej, jak stárne svět a my stárnem s ním", zpívá Pavel Bobekv jedné ze svých písní, kterou mám shodou okolností moc ráda.
Jenomže všechno je jinak, my sicestárneme, ale svět kolem mládne. Nikdy jste to nepozorovali ? Od určité chvíle jsou lidé, které nasvé cestě životem potkáváte, stále mladší a mladší. Mně osobně docela znepokojuje jednat s někým,kdo neví, co bylo Pedro, a neviděl ani jeden díl Jen počkej.
U zdravotních sestřiček a učitelekv mateřské školce jsem ještě vcelku ochotná to přijmout, ale fakt, že mám s posvátnou úctou vzhlížet k lékaři, který je pomalu o generaci mladší než já, mi prostě nejde pod nos.
Poprvé jsem si toho všimla v porodnici, kam jsem přijela rodit druhého synka. Hned na příjmu
jsem si přestala být úplně jistá, jestli jsem ve správných rukou. "Paní doktorka hned přijde", sdělila
mi sestra a já čekala statnou metrnici předdůchodového věku. Když do ordinace vcupitalo mládě
s loknami do pasu, mírně jsem znejistěla. Nicméně mládě vypadalo, že tomu rozumí a hned v úvodu
zpražilo vedle sedící "spolumatku" na monitoru, že má laskavě něco dělat, aby to její mimino
nespalo a dalo se natočit. A jelikož mi to přišlo opravdu vtipné a začala jsem se smát, následně jsme
já a moje spící mimčo dostali taky co proto. Takže jsem se spletla jen s tím věkem.
Scénce, která následovala, se budu smát už asi celý život. Paní doktorka se mne zeptala, kdy mi
odtekla plodová voda, a já jí bezelstně sdělila, že asi v půl druhé. Bylo půl šesté, takže učebnicové
dvě hodiny to nebyly ani s oběma očima zavřenýma. Jenže vysvětlujte, že jsem nejdřív musela
dokrmit prvorozené dítě, osprchovat se a převléct, dobalit ledabyle připravenou tašku do porodnice,
vypravit dvouletého prcka s tím, že se ale vůbec nic neděje a jen co dorazí tatínek, pojedeme na
takový malý výlet do porodnice a pak k babičce, takže i jemu zabalit tašku, znova se osprchovat
a převléct a tak dál, a že čtyři hodiny jsou fakt luxusní čas na to všechno, nehledě na to, že při
prvním porodu trvalo čtyřiadvacet hodin než jsem začala mít kontrakce, takže se mi nezdálo úplně
nezbytné se honit jako čuba. Ale stejně jsem to zkusila. Doktorské holátko se na mne přísně
zahledělo a proneslo stejně, jako to zřejmě dělával stařičký pan profesor na fakultě: "Ženo, porod
nepočká." V tu chvíli jsem byla mrtvá smíchy a i dnes ve mně tato vzpomínka vyvolává velmi
intenzivní nutkání se řehtat.
Jak mláďátek kolem mne přibývá, začínám rozumět tomu, jak se asi každý den cítí senioři.
Všude jsou samí mladíci a holčičky, kteří absolutně nemůžou ničemu rozumět. Přesto je třeba jim
věřit, že dělají dobře svou práci a rozumí tomu všemu, co nás už míjí. Vidím už dnes na tříletém
Honzíkovi, že za pár let budeme nejnemožnější rodiče pod sluncem a bohužel zřejmě oprávněně.
Naprogramovat do tabletu čínštinu nebo neomylně najít na televizi BabyTV na pozici 97 je pro něj
hračka, zatímco já se hroutím, když mám na Facebooku změnit profilovou fotku. Teď už jen,
abychom s mužem nezapškli a dokázali pak ve stáří vytěžit maximum z toho, že budeme díky
synkům a vnoučatům technicky nejpokročilější ze všech v domově důchodců.
Gabriela Dařílková
