Na dnešek mi připadl vskutku nepříjemný úkol, obzvlášť ve státě zmítaném byrokracií a pokulhávajícím systémem dorozumívání, a to jak se říká „běhání po úřadech“.
Nebudu zabíhat do nudných detailů, ale jen ve zkratce metaforicky nastíním jádro věci. Se zaměstnavatelem (můžeme ho nazývat krycím názvem třeba Zahradník) jsem si vyřídila písemnost (krycí název Švestka), kterou jsem měla jen podepsanou odevzdat na jistém oddělení úřadu – Jak prosté - říkala jsem si před svátky, když jsem se Švestkami přišla na dané místo.
Ano, čekací hala praskala ve švech naplněná nervózními klienty. S úsměvem jsem se posadila a pozorovala okolí. Čas od času signál pípnutí a blikajícího čísla na hlavním monitoru vyzval k volnému okénku. Mé číslo mělo bohužel dost vysokou hodnotu a čekání se stávalo nudnější a táhlejší. Po nějaké době (nevím přesně po jaké, protože pojem o čase jsem přestala v rámci zachování vlastního klidu vnímat už asi po hodině), kdy jsem prozkoumala téměř všechny aplikace v mobilu, které mě do té doby prakticky nezajímaly, se mé číslo konečně rozsvítilo na ukazateli.
V tu chvíli jsem se jako právě vylosovaný výherce jackpotu nadšeně nesla napříč halou a mávala na okolí, že právě MÉ číslo je na řadě – jako by to snad mělo někoho zajímat. Usadila jsem se na židli, s úsměvem pozdravila paní za sklem a sdělila, že přicházím odevzdat podepsané Švestky. Paní evidentně nesdílela předvánoční rozjímání jako já a jen apaticky jedním okem mrkla na Švestky, zaťukala unavenými prsty do počítače a suše mi oznámila, že mé Švestky nemůže do systému zadat, protože musí navazovat na (dejme tomu ) Jablka, která ona ale v systému zapsané nemá.
Chvíli jsem na ni koukala a úsměv se vytrácel – ten můj myslím, protože paní žádný neměla ani před tím… Snažila jsem se vysvětlit situaci: „ No ale já mám od Zahradníka Švestky a poslal mě s nimi sem. O Jablkách nic neříkal…“ Paní trvala na svém: „Jablka nemám v počítači, tudíž nezapíši vaše Švestky!“ „A jak to budeme řešit?“ snažím se najít východisko. „No tak to si musíte nejdřív zajít povyřizovat Jablka a s nimi pak dojít sem, já je zapíši a poté mohou navázat Švestky…Nashle…“ „Děkuju. Nashle.“ Pípla jsem zdrceně jak malé školáče a cestou k autu v duchu nadávala a klela jak smyslu zbavená: „Do Marmelády (dejme tomu) ! Do Džemu s celým systémem a do Povidel s byrokracií !!!“ –zdůrazňuji, že celý článek obsahuje v rámci zachování inkognita krycí názvy :-D
Jelikož to byl poslední úřední den a poté nastaly svátky klidu, míru a uzavřených úřadů, čekal mě zbytek úkolu dnes. V noci jsem se vzbudila hrůzou, když mě ve snech pronásledovaly Jablka i se Švestkami, které se proměnily v kandované ovoce a paní, co ztratila úsměv na mě křičela :“Kde máš všechno to ovoce co potřebuji! Kandované mi počítač nevezme! Běž si k Zahradníkovi pro čerstvé!!!“ Ještě ve dvě hodiny ráno jsem se šla ujistit, že mám ve složce nachystané Švestky a vyplněný formulář na Jablka. Ráno se mi moc dobře nevstávalo, protože ty děsivé sny mi nedaly pokoj, ale i přes nervozitu a se sevřeným hrdlem jsem se vydala opět na úřad – tentokrát na jiný, větší, víc nepřehlednější. Vešla jsem do nekonečně dlouhé chodby, která připomínala posmrtný tunel, avšak s tím rozdílem, že tady nebylo na konci světlo, ale zeď na které visela nástěnka s vyrozuměním o kázeňských trestech a nedozírných následcích, pro ty kteří by chtěli vyplnit formulář špatně nebo nedej Bože vstoupit do jakýchkoliv dveří bez vyzvání. Ztěžka jsem polkla a pomyslela si, že je to do jisté míry moderně pojatý středověk, kdy se pro výstrahu pověsili ti, co porušili zákon někde ve městě jakožto varování, aby nikoho dalšího nenapadlo učinit stejnou chybu.
Dlouhá chodba osazená snad stovkou dveří z jedné i druhé strany, se zdála být velmi úzká a to hlavně proto, že po celé délce posedávaly, postávaly a nervózně přecházely desítky lidí. Pomalu jsem kráčela a hledala ty správné dveře. Ostružiny, Maliny , Ředkvičky, Mango, Batáty, Celer …. Nakonec jsem se usadila u dveří s nápisem Jabloň – nic bližšího se mi nepodařilo najít. Doba čekání se zdála být snad delší než ta chodba. Už ani aplikace v mobilu neposkytovaly to správné rozptýlení. Ani pozorování lidí kolem sebe mě nebavilo – za těch pár hodin se mi už všichni ohleděli. A konečně nastal okamžik s velkým O – „Další!“ ozvalo se z Jabloňových dveří. Po minulém neúspěchu jsem už ani neházela vítězné pohledy říkající kdo je teď ten vítěz, kterému se dostalo pocty vstoupit do dveří. Nemachrovala jsem proto, že se klidně mohlo stát, že ze dveří výjdu a budu čekat další hodiny u těch vedlejších. Ale i takové absurdní situace se přesto stávají. Vešla jsem tedy velmi pokorně snad až stylem „ponížený služebníček jemnost pane“ a vysvětlila, že bych ráda požádala o Jablka, aby mi na jiném úřadě následně mohli zapsat Švestky. Jabloňová paní byla velmi milá, usměvavá a hned začala ťukat iniciály do počítače. Najednou se ale zarazila. „No jo, jenomže my dáváme Jablka Červená a vy potřebujete Jablka Zelená. A ty dávají ve vedlejší kanceláři…“ Dnešek se zdál být absurditám nakloněn, no ne? Najednou se mi sen o Jablkách rozplynul před očima ba snad přímo rozmáčkl v mošt! Člověka napadne, zda bude lepší řešení proskočit kancelářským oknem ze 4.patra, s rozběhem narazit hlavou do zdi nebo za asistence ochranky řvát na celé kolo do Džemů a Povidel …
Najednou se stal zázrak! Paní Jabloňová, řekla, ať si z toho nic nedělám a sama se nabídla, že se mnou zajde do těch pravých dveří. Do těch, kde dostanu vytoužená Zelená Jablka. Tentokrát jako nesmělé školáče jsem kráčela za mým Jabloňovým andělem, který hned ve vedlejší kanceláři vysvětlil situaci a o pár minut jsem budovu opouštěla i se svými Jablky. Jak já byla šťastná!!! S oprávněně povznesenou náladou následovala návštěva prvního úřadu. Scénář stále stejný – desítky lidí, pomalu blikající čísla pořadníku …
Ale teď už bylo něco jiné. Když se zjevilo mé číslo jakožto očekávané u daného okénka, takřka nedýchajíc jsem odevzdávala své materiály a lehounce jako by snad slečna za přepážkou měla být lesní žíňka, která by se v mlhu rozplynula, kdyby se zvýšil hlas, jsem špitala : „ Od Zahradníka jsem dostala Švestky, ale ty nemohly být bez Jablek zapsány. Běžela jsem pro Jablka, ale pro vás by ta Červená nebyla přijatelná. Zařídila jsem tedy Jablka Zelená a teď bych poprosila o evidenci mého ovoce do počítače…“ A bylo ticho. Jen ťukání klávesnice. Pod malým parapetem jsem skrývala vlastnoručně si drtící palce v pěstích. Ťukání ustalo. Země se přestala otáčet, dech se mi zastavil a můj prosebný pohled visel na rtech slečny za sklem … Pokrčila rameny a jen a prostě řekla: „ Tak….“
V té chvíli jsem cítila, jak se mi dělají mžitky před očima a pokouší se o mě mdloby, když si představím, že budu muset pro další ovoce nebo v horší vizi snad i pro zeleninu. Kousla jsem se do rtu, abych Marmelády a Povidla nevyslovila nahlas …. „Tak… to je vše! Máte to hotovo. Ještě něco?“ Zeptala se mě jako bych šla vlastně jen odevzdat lístek s číslem pořadníku. S pootevřenými ústy a zpomalenými reflexy připomínající pacienta po lobotomii, jsem poděkovala a opustila budovu.
Hned na chodníku jsem cítila nesmírnou úlevu, že to mám z krku. Slunce nádherně hřálo, kolem pučely stromy a vůně fialek v parku rozveselila mé srdce – No není to báječný lednový den? :-D
Šárka Podhányiová
