Jak jsem letěl na dovolenou s německou CK z Drážďan

Začátkem léta tohoto roku jsem si koupil velmi výhodný zájezd s cestovní kanceláří Tommitour.  Ve čtvrtek jsem podepsal smlouvu a zájezd zaplatil, v pátek jsem nás hezky zabalil a v sobotu jsem všechno zase vybalil. Otázka tří letních dnů, ale to je známá historka…….

K dobru pana exsenátora musím uvést, že CK byla dobře pojištěná a peníze za nedovolenou jsem před vánocemi dostal z pojišťovny zpět.

Proto jsem zanevřel na všechny naše CK a koupil si zájezd přes net s německou cestovkou. Jezdíme pořád na stejné místo na Kanárské ostrovy, takže vím kam jedu a co mě čeká. Myslím si, že to je hodně důležité. Jet na dovolenou jen tak, bych se asi zdráhal. I když moje kolegyně z práce létá na dovolenou pravidelně (jen tak) z Frankfurtu a vlastně mi to poradila ona. Toto léto si (jen tak) odlétla s manželem na dovolenou do Číny za hubičku. Když se vrátila a udělala mi čaj s nějakou čínskou kytkou, která se po zalití horkou vodou rozvinula, tehdy jsem se rozvinul i já. Pojedu taky! Fotky z její dovolené mě ujistili, že se není čeho bát.

Vybral jsem si v katalogu luxusní hotel, kolem kterého jsem chodil na pláž a tolikrát si říkal, že jednou tady budu bydlet. To „jednou“ trvalo sice deset let, ale dočkal jsem se. Vyměnil jsem si několik mailů s virtuální paní z německé CK, která mě stáhla o hodně mých těžce naškudlených eur a zaplatil si dovolenou. Potvrzení o zaplacení a vše potřebné dorazilo brzy na mou adresu a já se začal těšit.

Protože jsem starý škrt a ve škole mi říkali Spořínek, ověřil jsem si v naší CK, kolik by mě ta samá dovolená stála u nás doma. Radostí jsem skákal jako malý kluk, když mi paní sdělila, že sice mnou požadovaný hotel nemají v nabídce, ale že mi jej zajistí. Řekla mi cenu a já chtěl tančit štěstím. Bylo to neskutečně krásné slyšet, že chtějí jednou tolik, než jsem zaplatil já. Musím se při psaní tohoto blogu krotit, je to nehorázné a slyš ty neomalená česká CK: V letadle sedělo dost českých rodin, které letěli  na dovolenou jako já z Drážďan. Kdybyste chtěli jen o trochu více peněz, tak si rád ten luxus letět z Prahy zaplatím… Ale chtít tolik?  Slovo nehoráznost je zde na místě!

Do Drážďan jsme dorazili v osm ráno. Letadlo letělo kolem oběda, takže bylo dost času. Protože jsem byl hodně nervózní, šel jsem se k přepážce raději ujistit, že mám vše potřebné. Ještě jsem si říkal, ti Sasové nás Čechy moc rádi nemají, tak mě bába na přepážce vyhodí a ještě ni vynadá. Na přepážce seděla nádherná Saska, byla velmi příjemná a řekla, že máme všechno v pořádku a zavolala jiné Hildě na jinou přepážku a ptala se, jestli nás už odbaví. Chápete? Sobota ráno, venku mrzlo, až praštělo, na letišti pár cestujících spíše nikde nikdo jen tři šetřílci z Čech. Hilda z protější přepážky na nás mávala, ať k ní jdeme, tak jsme vyrazili. Odbavila nás v osm ráno, tedy čtyři hodiny před odletem. Vybral jsem nám místo u exitu, abychom měli pohodlí. Neuvěřitelné…. Nikdo se nikde necpal, netlačil a ti Sasové byli příjemní. Nějak mi to nehrálo. To přece není možné, co bude následovat? Bál jsem se, všechno šlo až moc hladce.

Protože jsme měli čtyři hodiny do odletu letadla, v sobě už třetí kafe a únava námi začala těžce cloumat, rozhodl jsem, že vyrazíme do města. Na informacích mi jiná Edeltraud řekla, že můžeme využít slevu a jet do města vlakem, ale že ona by rozhodně nejela, že by to byl pro nás stres kvůli odletu letadla. Tak jsem byl trochu smutný, ale Trudi mi dala slevovou poukázku v češtině na parking na 30 eur, tak mi hned vykouzlila úsměv na tváři. Ach ti Sasové. Když si vzpomenu, že matka musela dělat v Drážďanech hluchoněmou, aby si koupila podprsenku… Halt, doba se mění. Takže prohlídka města padla. Při nezbytné kuřácké přestávce jsme v dáli zahlédli nákupní centrum.  Vyrazíme tam, křičela jednohlasně rodina. Nerad jsem opustil těžce dobyté místo k parkování hned u skywalku. (My znalí tím myslíme chodník z parkoviště rovnou do letištní haly). Dorazili jsme na místo. Byl to obyčejný supermarket pro kutily, jakých jsou u nás tisíce. Tak jsme bloumali od žárovek přes koberce ke šroubkům a zpátky až jsme dorazili do oddělení vánočních dekorací.  Bylo tam tolik krásných a nepotřebných blbostí, trpaslíčci, vánoční stromky, ozdoby, hlava plyšové srnky s nasazovacími parohy a pak se objevila ONA. Byla to lampa jako z pohádky. Stála celých 35 eur. Byla nádherná. Několikrát jsme se ujistili, že nás do letadla s vánoční lampou ve formě větví s žárovičkami nepustí. Naposledy jsme se s ní poňuchňali  a odevzdali ji zpět do regálu. V oddělení barev jsme se rozhodli, necháme ji v autě. Hurá, lampa je naše, křičela rodina. Zase jsme se vrátili do vánočních dekorací. Prodavači už jsme připadali podezřelí, tak jsem na něj mávnul, aby nám tu lampu předvedl. Karl Gerhadt přispěchal a ochotně nám lampu vyjmul z obalu a rozsvítil. Byla a je neskutečně krásná a zajímavá. Sice nemá vypínač a musí se strkat do zdi, ale máme místo kam se přesně bude hodit. Řekli jsme prodavači, berem ji. Karl Gerhardt nám začal něco vyprávět a já z toho jeho blekotání vyrozuměl, že zrovna ode dneška mají na vše z vánočních dekorací 50 % slevu. Myslel jsem, že upadnu. Tolik štěstí najednou. Hned jsme vzali další dvě lampy pro moje rodiče a pro tchána s tchýní. Ještě, že měli jenom tři lampy v celém obchodě. Máme totiž početnou rodinu.  Zeptal jsem se prodavače, jestli lampy vydrží v autě 14 dnů, když venku mrzlo a bylo mínus 17 stupňů. Karl Gerhardt mi naznačil, že bych je měl do něčeho zabalit. Taková blbost! Takže jsme ke krásným větvím se žárovičkami koupili koberec za necelou stovku eur, který nutně potřebujeme na chatu a lampy do něj zabalili. Achyo!

Po úspěšném nakupování jsme se vrátili na letiště. Hala se mezitím zaplnila a tak jsme se odebrali k odletu. Kontrola dopadla dobře, naštěstí jsem se nemusel zouvat a my pokračovali k letadélku. Chachacha, za chvíli poletíme, tralalala. Vánoce u moře, tralalala. A najednou to přišlo. Už jsme dávno měli nastupovat a nic se nedělo. Co se děje? Rozčilovala se Saska s dítětem. K pultíku přišel nějaký mechanik a šeptal slečně u vstupu do tubusu k letadlu něco do ucha. To jsem už zpozorněl i já. Najednou se ozvalo z tlampače. Damen und Herren, blablabla. Sasové se začali cukat a kroutit. Kolem proběhla paní s kočárkem a za ní běžel manžel s taškami. Nastal chaos. Lidé vstávali a rozhazovali rukama. Nevěděli jsme co se děje. Angličtina nikde. U pultíku se začali dohadovat cestující a my pořád nic nevěděli. Uklidňovalo mně, že asi nejsme sami. Někteří cestující se tvářili stejně hloupě jako my. Zaslechl jsem češtinu, hurá. Nejsme tady sami. Vyslal jsem zástupce naší rodiny zjistit co se děje. U přepážky se rozčilovali nějací cizinci, že hlášení není v angličtině a co se vůbec děje. Dozvěděli jsme se, že budeme mít malé zpoždění. Nu což, uklidňoval jsem se. Ta cena mi za to čekání stojí. Po dvou hodinách nám nepříjemná Saska opět něco zakvokala německy do mikrofonu. Ti co rozuměli, běželi ke dveřím do fronty. Sláva, už poletíme, tralala. Usadil jsem se ve svém sedadle u nouzového východu. Tolik místa. Dokonce se mi podařilo ukořistit polštářky a deky. Jen leť letadélko, doprav nás k moři. Začal jsem usínat. Letadlo mezitím začali polévat nějakou růžovou polevou. Teklo to všude. Bylo to, jako když lijete růžový pudink do hrnků. Po střeše chodilo stádo techniků s hrablemi a začalo škrábat led z letadla. Aspoň mi to tak připadalo. Čekal jsem, kdy se propadnou střechou k nám do kabiny. Po slabé hodince škrábání nám kapitán sdělil něco palubním rozhlasem. Samozřejmě i anglicky, když jsme si stěžovali. Já to nebyl, pomyslel jsem si. Kapitán mluvil anglicky s bramborou, ne s dvěma bramborami v puse, takže jsem mu přes to škrábání ledu stádem mechaniků stejně nerozuměl. Ti co rozuměli, začali tiše nadávat a klít, balit si své věci a vracet těžce ukořistěné polštářky a deky. Ne, já nechci jít pryč, chci už letět. Pomoc, jsem unavený, chci spát, nechte mi můj polštářek. Vztekle jsem popadl naše věci. Běda vám, jestli nebudu sedět u exitu, běda vám. Vylezli jsme ven. Nějaká německá babka se chytla při vystupovaní z letadla dveří, na kterých byl ten růžový pudink. Mechanik, který stál u dveří letadla  se hrozně lekl a naznačil jí, aby si hned šla umýt ruce. Možná ji ta ruka upadla, kdoví z čeho ten pudink uvařili. Aspoň nemusela zažít to, co následovalo. Nepříjemná saská padesátka nám sdělila něco německy a začala rozdávat poukazy na 12 eur na osobu na jídlo. Byl jsem vzteky bez sebe. Vyrazili jsme se občerstvit. Nebylo moc kde. Párek v rohlíku jsem nechtěl, tak jsme šli do místní restaurace. Hrůza, to nechutné jídlo. Já bych uvařil lépe. Můj knedlík s vejci je propracován do detailu. Tady to byl hnus za 24 eur. Nějaké fazolky s něčím podivným a bramborové něco z fritézy, karbenátky podivuhodné chuti a to je zhruba tak vše. Měl to být bufet, ve kterém bylo šest mís s jídlem, které občas doplňovali. Sním všechno, vojna mě naučila, ale tady to byla fakt ostuda. Nám ale zbylo ještě dvanáct eur. Jdeme na kávu, šestou už tento den. Dali jsme si kávu s baileys, ať nežerem, mámo!  Servírka shrábla 16 eur a ani nám tu kávu nepřinesla do kuřácké místnosti. Ani se jí nedivím. Přes vrstvy kouře nebylo vidět, zdali je v místnosti volné místo. Vypadalo to tam jako v nějakém pochybném doupěti. Náš kuřák byl ovšem šťastný.

Konečně jsme se dočkali nového letadla. Ti pitomci, co škrábali ten led na střeše letadla do něj asi udělali díru. Hurá sedím u exitu. Sice už tu nejsou kožené sedačky, je tady i méně místa, ale letíme. Hurá k moři.

Přistáli jsme v Las Palmas s devítihodinovým zpožděním. Ale byli jsme šťastní. Sice jsem měl nohy jako konve, ale bylo to za námi. Představa mrazivého počasí u nás doma mě uklidnila.

Dorazili jsme do hotelu. Byl to ON. Ten krásný hotel, o kterém jsem tolik snil. Dokonce nám nechali i večeři. Velmi příjemné. Manuel na recepci nerozuměl ani slovo. Mluvil jenom španělsky. Byl to zřejmě noční recepční. Bylo mi to jedno. Dal nám klíče, sebral pasy a my se odebrali na pokoj. Apartmá bylo nádherné se samostatnou  ložnicí a kuchyní.  Z terasy byl parádní výhled na bazén. Žádný výhled na smetiště nebo kuchyň. Bylo to přesně takové jako v mých představách.

Jídlo bylo neuvěřitelné. Nevím, zdali to bylo tím, že jsme tam byli přes vánoční svátky, ale ten výběr. Krevety, mušle, masa co hrdlo ráčí, zelenina, ovoce, dorty, zmrzliny prostě všechno na co si vzpomenete. Takové jídlo a ubytování jsem nikdy s naší cestovkou nezažil.

Bohužel musím přiznat, že tato dovolená se nám opět nepovedla. Počasí bylo otřesné. Bylo sice teplo, ale zataženo a sluníčko se ukázalo jen občas. V moři jsme byli jen jednou, naštěstí bazén byl vyhřívaný. Proto jsme si přebukovali let zpátky domů o týden dříve.

Musím uznat, že servis a služby s německou CK byly naprosto bezchybné, profesionální a na úrovni. Cena byla o dost menší než u nás. Jediné mínus byla letecká společnost, kterou si najali a která nebyla bez chyby. Možná to bylo tím, že počasí bylo opravdu mrazivé.  Možná to byla jen náhoda. Možná by se to stalo i u nás i jinde.

Já už zůstanu jen na naší chatě na Sázavě. Kašlu na výhodné dovolené, už se nechci plahočit s kufry, vysedávat v letištních halách a místo pití dostat kostku ledu k cucání, jak se to stalo s jinou leteckou společností. Zlatá naše chatička. Rozvalím se na lehátku, přečtu si v bulváru o Ivetě, jestli to s tím Jirkou myslí fakt vážně a v klidu si usnu i bez deky a bez polštářku.

Myslíte, že ty deky a ty polštářky v letadlech nějak čistí nebo perou? Doufám, že ne v tom růžovým pudingu, jak upadla tý německý bábě ta ruka J

Mirek Novák