Jak jsem blokoval linku 155

Běžný den. Dorázím z práce a jdu se podívat z okna. V podstatě první, co mě udeří do očí na našem náměstí, je modrá škoda octávia, jak s klidem couvá a horní polovinu těla staré důchodkyně, která je lisována pod vůz.

To jednomu zatrne. Jakýsi chodec zařve a vůz stojí. Tři rychlé skoky a zuřivě mačkám notoricky známé číslo 155. Spojení proběhlo úspěšně. Vychrlil jsem ze sebe, co zrovna vidím. Starší paní porazilo auto, leží na zemi a nehýbe se. To a to město na náměstí. Operátorka se zeptala o jaké město se jedná a po zopakování informací mi nepříjemným hlasem odsekla. Ve stresu se slije situace do jednoho momentu, proto radši necituji.

Situaci řeší kolega, co si dovoluji volat, když nejsem na místě nehody. Měl jsem chuť se smát. Ano, 30 metrů vzdušnou čarou není na místě nehody, ale s telefonovat jsem nikoho neviděl. Říkám: "Vidím, tak volám." Dozvěděl jsem se, že moje informace jsou bezcenné a mám přestat blokovat linku. Rozhovor mohl trvat dvacet sekund. Zůstal jsem stát s pokleslou čelistí. Co k tomu dodat. Sanitka dorazila z kilometr vzdálené nemocnice za devět minut. Paní mezitím nabyla vědomí. Jen si myslím, že když se člověk zachová tak, jak by měl, neměla by mu zůstat na patře pachuť žluči a pocit, že ze sebe udělal vola. Možná by se hodilo trochu profesionality od operátora. Doufám, že až mě přejede auto, že se najde alespoň pět podobných "pitomců" a budou kvůli mě alespoň chvíli blokovat linku. Přeji všem čtenářům příjemný den, já mám rozhodně zkažený čtvrtek.

Karel Prudek