Exkurze do studentské mysli. A teď jsem průvodcem já.

Často slýcháme od studentů, jak otravná je ta škola. Ale mnoho lidí studuje nebo studovat chce. Určitě to každý má jiné, někdo opravdu hektické, někdo pohodové. Podívejme se na tu pozitivní stránku, uspokojující pocit, kterým je prostě „býti student“.

V hřejivém kabátě, chránícím před neúnavně se sypajícími vločkami sněhu, nebo naopak v horkém letním dnu, spoře oděná v lehkých kraťasech a poloprůhledném tílku, se blíží k mohutným dvěřím vysoké, poměrně staře vyzerající budovy, bere za chladivou pozlacenou kliku. Nahodí pochopitelně výraz typu: „Zase v tom ústavu.“ Ale ví, že vešla do zvláštního světa, kde se sice ocitá každý všední den, ale vždy znovu a znovu v ní vzbuzuje pocit, který neumí přesně popsat, štěstí by se tomu snad mohlo blížit, ale ona zároveň ví, že to není přesné.    

Všichni se na chodbě tváří obdobně. Najít rychle třídu. I přes fakt, že do začátku hodiny zbývá asi čtyřicet vteřin (přesný čas je velmi důležitý, víte, když totiž vyučující dorazí pár sekund před výukou, jste z pohledu vašeho pozdního příchodu z obliga, když po, máte stěstí), zdánlivě netrpělivě čeká, až automat vyplivne kafe bez chuti. Jsme opět u toho-ta rutina, přešlapování, čekání na ranní kávu, braní schodů po třech naráz směr správná učebna, to vše je tak pravidelné, přesto v sobě skýtá něco nezaměnitelného, co si nelze neužívat.

I třída samotná má své kouzlo navzdory vydýchanému vzduchu a snahy bůh ví koho o to, co nazývám „lavicový dojem“ označující uspořádání lavic do očividně nudných a stereotypních řad za účelem vytvoření atmosféry stejně nepestrého pedantského ražení. Ta třída je méně či více zaplněna dalšími studenty. Ale co hlavně-děje se zde věc, která tu strohou místnost prostě šedivou nenechá, totiž probíhá zde výuka, která se především různí-mění se lidé, předměty, témata, pomůcky... Ona jen sedí, snaží se soustředit a napůl uvažuje o věcech kolem, které ji neodbytně rozptylují. Většinou si nepřipouští přemýšlení o dobrém pocitu ze školy a studia, ale chvíli co chvíli si uvědomí, že není možné to ze sebe vyhnat. Pak hned přijde další přestávka, hodina, stěhování z místnosti do místnosti, oblíbený vyučující, neoblíbená profesorka, monotónní hlas starého vědce, ambiciózní gesta mladičké angličtinářky...

Jen zřídka tedy dovolí své mysli uniknout do potlačovaných úvah o svých vlastních studijních vnitřních dojmech. Přichází však na to, že je svá, nezávislá, obklopená novými vědomostmi, zkušenostmi, přebírá touhy spousty jedinečných lidí kolem sebe a jednoduše-zažívá nevysvětlitelné pocity uspokojení z vlastního života, nezávisle na dobrých a zlých věcech dějících se mimo právě školní „teritorium“. Tady, v budově školy-v jiném světě. Ona prostě ví, že studium není pouhá samozřejmá část jejího života zapadající jen tak, jako součást mozaiky složené z kostek stejného tvaru, velikosti a důležitosti, do jejího života.
Nakonec se někdy šourá, někdy utíká k východu budovy, někdy sama, jindy obklopena partou, občas unavená, sem tam energií překypující. Těmi samými dvěřmi (máme zde opět zdánlivě nepříjemný stereotyp), vychází zpět do toho „druhého světa“. A příjde to znovu, další den, či jen po pauze na oběd. Samozřejmě, čekají ji ve škole povinnosti, prosezené hodiny, zkoušky, testy... které občas přebijí ostatní zážitky. Ale tu pozitivní neodbytnou spokojenost tam cítí, chtíc nebo ne.

Snad to zní jako bláznivé filosofování o smyšlených pocitech, ale teď vážně-stalo se vám to někdy?

Bára Gorroňová