Est kommt der Tag, Mirku.

Expremiér České republiky, Mirek Topolánek, odpočíval. Ležel na zádech na plážovém lehátku a blankytně modrýma očima pozoroval blankytně modrou oblohu.

Tvářil se spokojeně a lehce se usmíval. Hlavou mu běžely příjemné vize blízké budoucnosti, ve kterých jako designovaný premiér vítězné ODS předstupoval koncem října 2009 před evidentně znechuceného prezidenta Klause, aby mu předal seznam ministrů budoucí vlády.

Klaus otevřel složky a při pohledu na onu smečku zrádců a pravdoláskovníků se mu hrůzou sevřely žaludeční vředy. Kníže Karel Schwarzenberk – ministr zahraničí (pravověrný republikán Klaus si v duchu odplivl), Aleš „Viamont“ Řebíček – ministr financí, Ivan „Íčko“ Langer – ministr vnitra, Marek „Bormann“ Dalík – ministr pro dohled nad sdělovacími prostředky, Tomáš Cikrt – ministr zdravotnictví, Ivana Řápková – ministryně pro lidská práva a romskou problematiku, Miroslav Kalousek – ministr obrany (to zas bude mrtvých výsadkářů, ušklíbl se Klaus), Lucie Talmanová – ministryně školství, Vlasta Parkanová – kultura.......dost, tohle se nedá vydržet, četl Mirek Topolánek v odporem zkřivené tváři vrtošivého staříka a tetelil se při tom blahem....

V tom za sebou uslyšel kroky a křik. Ohlédl se a spatřil matku svého dítěte Lucii. Se znechuceným výrazem za sebou vlekla řvoucího prcka a v druhé ruce svírala napůl vypitou láhev desítky.

„Na...“ řekla a podala ji Mirkovi. Ten se zhluboka napil zteplalého piva a ušklíbl se. Pohlédl na etiketu a pak na Lucii. „To je z Lídlu?“ zeptal se.

„Jasně, měli to v akci.“

„Na tohle si nezvyknu,“ povzdechl si Mirek. „To ještě když jsem premiéroval, tak mi servírovali....“

„Až zas budeš premiérem, pij třeba Dom Perignon z Napoleonovy pozůstalosti, ale teď máme omezený rozpočet. Jestli chceš chodit aspoň tak oblíkaný jako Paroubek, tak musíme ušetřit jinde,“ utnula ho přísně Lucie.

Jejich syn pořád křičel a rval se s matkou.

„Co je mu?“ zeptal se znechuceně Mirek.

„Chce si hrát u Řebíčků, ale k těm zbohatlíkům ho pouštět nebudu, ještě by mu zkazili charakter.“

„Aleš je fajn chlap,“ pravil Mirek zamyšleně. „A umí v tom chodit. Chci ho udělat ministrem financí.“

„Nemá špetku vkusu! Jak si nechal pozlatit tu jachtu....to je přece nechutné. Jako nějaký kolotočář...“

Mirek pozoroval zlobícího se prcka. „Ale no tak, Pepíčku....“

„Jmenuje se Nicolas,“ přerušila jej ostře Lucie. „Nicolas!!“

Mirek se plácl do čela. „No jo, sakra, já vím. Akorát si to pořád nemůžu zapamatovat. Ostatně kdo mu vymyslel tak blbý jméno? Pepík je mnohem lepší...“

Lucie se uraženě zvedla a odtáhla mrňouska do domu. Jeho křik postupně slábl a Mirek se rád opět natáhl a popustil stavidla své státnické fantazie. Během pár minut jej však znovu vyrušily něčí kroky. Vzhlédl a uviděl, že od brány přichází jeho dávný spolubojovník, Marek Dalík.

„Zdar Máro“ mávl na něj Mirek přátelsky. Marek Dalík mu sjel pohledem do rozkroku a rozřehtal se. „Už zas, ty kaňoure? Na co jsi zas myslel? Na Merkelovou?“

„Ale houby,“ otráveně máchl rukou Mirek a zakryl svoji mužskou chloubu ručníkem. „Já to mám furt. Botulotoxin, víš. To je mnohem účinnější než viagra. Akorát jsem to přehnal s dávkováním a teď to ne a ne splasknout. Už to mám pěkných pár týdnů. Vůbec nemůžu mezi lidi....“

„No a právě proto jsem tady,“ řekl Dalík a přitáhl si židli blíže k expremiérovi. Na hruď mu položil složku s jakýmisi lejstry.

„Co to je?“ zeptal se Mirek.

„Nejnovější výzkumy stranických preferencí. Poslali mi to z agentury před půlhodinou, abych si to prošel a řekl jim, jestli nám to tak stačí, nebo to mají ještě před zveřejněním nějak upravit.“

„No a co? Takhle to přece funguje odjakživa.“

„Jenomže teď se děje něco zvláštního. Naše preference rostou samy i bez nějakých kouzel s čísly. A víš odkdy? Od té doby, co ses přestal objevovat na veřejnosti. Jak jsi zmizel lidem z očí, tak to začalo růst. A víš, kdy růst ještě akceleroval? Když jsem řekli, že program nezveřejníme dřív než v září.“

Mirek se tvářil značně nechápavě. „A co z toho vyplývá?“

Marek rozhodil rukama. „Copak to nechápeš? Čím méně se lidem ukazujeme na oči, tím jsme populárnější.“

„Aha. No co se mně týče, tak já s tímhle nemůžu na tribunu nejmíň do listopadu, takže o mně se neboj, já budu v tomto trendu pokračovat.“

„To nestačí. Musíme zmizet úplně. Jen to nám zaručí vítězství.“

„A jak to chceš udělat?“

„Přejdeme do ilegality!“ pravil vítězoslavně Marek Dalík.

„Bomba!“ rozzářily se Mirkovi oči. „V ilegalitě jsem ještě nebyl. Byl jsem v pionýru, v SSM, v SČSP, ale v ilegalitě nikdy. A tak jsem po tom toužil! Jenže s mým kádrovým profilem nešlo jen tak stát se disidentem. Táta vysoký komanč, já vojenský gympl....všude by mě měli za provokatéra...“ roztesknil se Mirek.

„Hele na staré dobré časy na gumárně si vzpomínej někdy jindy, teď je třeba si probrat podrobnosti našeho zmizení.....“

„Okej, jdeme na to,“ ožil Mirek. „Ale poslyš....“ zaváhal. „Neukradnou nám to socani? Taky by to mohli použít, aby si trochu polepšili v preferencích....“

„Socani nezmizí z titulních stránek nikdy,“ usmál se sebevědomě Marek. „Mí agenti se už o nějaký ten rozruch vždycky postarají.“

Mirek Topolánek jen uznale pokýval hlavou. „Všechna čest, Máro, dostat své lidi do tak vysokých pozic u nepřítele je opravdu skvělý výkon. Za to by se skutečně ani Bormann nemusel stydět....“

„Není to jen má zásluha, ti kluci jsou profíci. Jirka je kádr, ale David je opravdová třída. Až to dotáhnou do finále, tak po socanech nezbude ani mastný flek.“

„Měli bychom se pak o ně postarat,“ pravil zamyšleně Mirek.

„Neboj, už si vyhlídli domy na Bahamách. Jirkově Petře se tam moc líbí.“

„To jsem nemyslel....spíše aby si nepouštěli huby na špacír....“

„Pořád mám ještě číslo na Serjožu,“ pokrčil rameny Marek. „Je to třída. Vzpomeň, jak se postaral o Mrázka...“

Mirek pohlédl na Marka s vděčností. „Jsi fajn kámoš, Máro. Bez tebe bych byl úplná nula.“

Marek se zasmál: „Nepodceňuj se, Mirku. A pamatuj – Es kommt der Tag! Náš den přijde!“

„Jasně, že přijde,“ usmíval se spokojeně budoucí premiér a hleděl k blankytně modrému obzoru.

Karin Vlková