Deprese ekonomická a osobní

Kudy chodím, tudy přemýšlím nad současnou globální ekonomickou krizí. A řeknu vám, že mám už z toho hlavu jako pátrací balón.

O podobné krizi jsem se učil ve škole, dodneška si pamatuju ty obrázky v dějepise, jak tam stojí fronty lidí na řepnou polívku od Armády Spásy, ty průvody demonstrantů, co požadují práci a dokonce se mi vybavuje i nějaký ten duchcovský viadukt, kde se do takových lidí střílelo.
Ani ve snu by mě nenapadlo, že se něčeho takového v životě dočkám. Půlku života jsem byl vychováván v reálném socialismu a učen, že socialismus je díky plánované ekonomice vůči takovým krizím imunní. Někomu to tak mohlo připadat, jinému se zase celý socialismus jevil jako jedna velká permanentní krize. Sice jsme se najedli, měli kde bydlet, i tu práci člověk sehnal, ale na vyskakování to nebylo.
Pak bylo najednou všechno jinak. Přijde i prosperita, říkali nám. Možná ne hned, ale do dvaceti let doženeme Západ. No...možná do třiceti....
Fajn, to se ještě dožiju, říkal jsem si. Kapitalismus se u nás sice neuvedl nijak zázračně, na pirátskou dobu devadesátých let vzpomíná s nostalgií málokdo, ale bez bolesti se ani dítě nezrodí, natožpak systém. To zvládnem, říkali jsme si, plní naděje.
A zvládli jsme. Po drastickém úvodu přišel přelom tisíciletí a začalo to pomaloučku lézt nahoru. Rostla ekonomika, rostla životní úroveň, přicházeli investoři, stavělo se, budovalo....
Vypadalo to tak nadějně....
A najednou....šmytec!
Jsme zpátky v krizi. Pesimista by dokonce řekl, že jsme se z ní od třicátých let ještě nevyhrabali, jen se nám občas podařilo nadechnout, aby nás pak její vír opět na nějakou dobu stáhl pod hladinu.
Ta minulá světová krize nám přinesla hladové bouře, střílení do lidí, nacismus, fašismus, zbrojení, válku.....
Co přinese tato?
Okej, tak hladovět snad nebudeme, sociální systém se za tu dobu přece jen podstatně změnil.
Střílet do demonstrujících snad taky nebudeme.
Ale co když se zrodí noví Vůdcové?
Před jak velkou hrozbou vlastně stojíme?
A zamysleme se nad ekonomickým systémem, který lidstvo vláčí svými nevyzpytatelnými turbulencemi, způsobujícími v lepším případě jen tragédie lidské, v tom horším planetární.
Má takový systém ještě vůbec smysl oživovat?
Asi ano, nic lepšího nemáme, povzdechne si realista ve mne.
Snad bude stačit jen lépe nastavit parametry, zregulovat, stanovit hranice a kontrolovat jejich dodržování.
Jenže tohle už v minulosti zkoušeli lidé poučení Velkou krizí v třicátých letech a jejími menšími sestřičkami přicházejícími s železnou pravidelností.
A jak je vidět, nepomohlo to.
A co dál? Je krize jen chřipkou, která přejde sama? Nebo je to symptom rakoviny, kterou vyléčit nelze, akorát zpomalit, ale která nás stejně dříve či později zahubí?
Neznám odpověď a obávám se, že ji nezná nikdo. Můžeme jen doufat, nasazovat více či méně účinné léky a spoléhat, že někdo se silným hlasem neřekne lidem svou prostou pravdu, že totiž kapitalismus je chiméra, která jen vzbuzuje iluzi dokonalosti, ale stojí na hliněných nohou.
I když jsem adaptabilní, tak už mám svoje roky a zvykat si zase na něco nového se mi už nechce. Tak vás prosím, globální ekonomičtí lékaři, zkuste tu herku udržet při životě aspoň dokud budu na tomto světě. Děkuji vám moc.

Daniel Dvořák
Ostrava