Už od dětství jsem měla touhu psát si deník, vlastně ve všech životních etapách a zpravidla jsem tak i činila. Bohužel, i když to byly deníky tajné a schované na místech, která jsem považovala za výhradně má území, vždy se našel někdo, kdo můj deník našel a přečetl a informace takto získané pak v nejméně vhodnou dobu použil proti mě.
Vždy to byli lidé, od kterých jsem to nečekala a obvykle mi tím vyrazili dech. Poslední taková situace zasáhla do mého života, tak zásadně, že jsem přesvědčená, že společně s dalšími událostmi zapříčinila vznik mého onemocnění, kterým je psychotická porucha s depresemi. Život se mi takřka ze dne na den obrátil naruby, vlastně výstižnější je sesypal. Poslední přestávka psaní deníku tedy trvala více než jedno desetiletí. I když mě mé psaní tak nečekaně zasáhlo a vytrestalo, poslední dobou hodně přemýšlím o tom, jestli o sobě psát a i když jsem k ničemu nedospěla, doba kterou jsem tím přemýšlením strávila, mě utvrzuje v tom, že bych asi psát měla. Ráda bych měla i vlastní blog, ale k tomu zatím nemám odvahu. (Toto je přepis mého skutečného deníku, blog zatím nemám, ale co není, může být). Také musím doplnit, že už se vyhýbám popisu konkrétních osob a uvedení jejich jmen, ale nevylučuji, že by se někdo mohl poznat.
Život člověka s psychickým onemocněním je opravdu hodně těžký, to však zdravým lidem obvykle nevysvětlíte. Nemocným už vůbec ne, protože mám zkušenost, že každý člověk, který s něčím marodí, tak tu svoji nemoc považuje za tu nejtěžší. Pravda, jsou i vyjímky, v televizi jsem viděla slepého člověka, který říkal: Ještě že jenom nevidím, hlavně že nejezdím na vozíku. Má můj velký obdiv!
Jak to tedy ale je. Většina lidí nechápe, že máte ruce a nohy zdravé a těžko se vám pracuje a vůbec funguje. Chtěla bych to rozepsat podrobněji, ale snad někdy příště. Na stavu člověka se podílí jak samotná nemoc, tak i působení medikamentů. U mě to byl a je vždy spánek, který mě nejvíce paralyzuje.
Varianta, že si lidé myslí, že vám vlastně nic není je ještě ta lepší. Jsou tací a není jich málo, pro které jste cvok a pokud jste se léčili v "blázinci", tak to už máte doživotní nálepku. Většinou lidé neví, co je to psychóza, psychotická porucha nebo schizofrenie, musím uznat, že jsem to před nemocí také víceméně nevěděla. Nedávno jsem četla na internetu článek člověka, který popisoval, co v psychóze zažil a pak to, co vám o psychóze řekne odborný článek. Po přečtení odborného článku nabydete dojmu, že člověk s tímto onemocněním je opravdu blázen. Po přečtení zkušenosti toho člověka byste byli udiveni, že realita je naprosto jiná. Mám ty stejné prožitky, ale nedovedla bych to tak dobře napsat. Ale abych to trochu vysvětlila- v psychóze se vám dějí opravdu zvláštní věci, jako halucinace, bludy, vkládání myšlenek a spoustu dalšího. Vy i když toto všechno prožíváte a pro ostatní je už vaše chování velmi divné, ve skutečnosti jste někde v koutku svojí duše schován a na to všechno koukáte stejně šokován, jako lidi na vás. Měla jsem vždy zachovanou inteligenci a nechápala, co se to se mnou děje. To že jsem se chovala nestandartně, to byla vlastně odezva na to, co se mi děje. Trochu to osvětlím- když řeknete někomu, že vás někdo sleduje, tak je jasné, že vám neuvěří a zaťuká si na čelo, ale vy opravdu cítíte, že vás někdo sleduje. Musím podotknout, že první psychóza byla nejhorší, protože jsem nic nechápala, u těch dalších už jsem dokázala vytušit příznaky nemoci.
Na dalším místě mám v deníku popsáno, že trpím i jinými nemocemi, které také nejsou nejlehčí, ale vypadalo to, jako bych se litovala, proto to popisovat nebudu. Psala jsem to pro srovnání, že z vlastní zkušenosti vím, že nemocná psychika je to nejhorší, co mě mohlo potkat.
Nějakou psychickou bolest zažije v průběhu života každý, já za nejhorší co se člověku může stát považuji ztrátu dítěte. To je pro mě opravdu těžko představitelné. Lidi, kteří s tímto musí žít, lituji a zároveň obdivuji.
Většinu ostatních bolestí většina lidí po nějaké době zvládne. Záměrně píšu většina, protože vím, že jsou i tací, pro které je takto bolestný zážitek právě počátek nemoci s přídomkem psychická.
Velký význam v mém životě hraje víra. Nemám to ale tak, jako většina věřících lidí, že Bohu bezmezně věří, chodí do kostela a jsou přesvědčeni, že je Bůh stále chrání a při mši jim uděluje mnohé dary. I když i tím jsem si také prošla. V současnosti to mám tak, že prožívám neustálé vnitřní boje, mám pocit, že prožívám samé těžké zkoušky a nesu velmi těžký kříž. I když se snažím věřit tomu, že člověk dostavá do života jenom tolik, kolik unese, už o tom nejsem přesvědčená na sto procent. Na internetu jsem viděla člověka, který byl dříve zdravý, sportovně založený a aktivní. Pak ale onemocněl a postupně se přestával hýbat, už byl na vozíku a měl problémy s mluvením. Než spáchal sebevraždu, napsal ať si o něm lidi nemyslí, že byl zbabělec, protože k té sebevraždě je potřebná velká dávka odvahy. S tím se hodně stotožňuju. Vždycky když se dozvím, že někdo sebevraždu spáchal, neodsuzuju ho, protože nikdo nemůže vědět, co za hrůzy prožíval. Některé věci, které jsem sama prožila byly tak nesnesitelné, že už jsem se zabývala myšlenkou, jesli si nemám něco udělat. Já jsem ale zbabělec právě v tom, že to nedokážu. Jako jeden z nejhorších zážitků považuju prožívání toho, že jsem rozdvojená v kombinaci se strátou spontánnosti a tím, že vám vnitřní hlas našeptává, že vše děláte blbě, a to nejenom to co děláte, ale i to, jak se tváříte a že třeba jíte. Blíže to popisovat nebudu, protože by to bylo hodně obšírné a stejně bych to pořádně nevysvětlila. Tolik poprvé.
Marie Klimecká
