8. březen pravděpodobně ještě dlouhá léta ponese stigma ohavného
socialistického svátku, se všemi těmi rudými karafiáty, co jim můj
přítel říká "soudružky kytky", opilými kolegy, oschlými chlebíčky a
kyselým vínem. Nejméně do té doby, než vymře (promiňte mi ten výraz)
generace, která si na to pamatuje.
Není sporu o tom, že takový způsob slavení čehokoliv, nejenom Mezinárodního dne žen, zdá se mi poněkud ohavný. Nejde jen o věcné atributy, vyjmenované v prvním odstavci, ale o to, že ženy a jejich ženství v téhle komedii vždycky hrály spíše pasivní roli. Průběh oslavy tak byl spíše v režii mužů, nebo žen, jejichž mužský aspekt byl na první pohled viditelný (Marie Kabrhelová a další členky Československého svazu žen). Stejně tak je dnes v režii mužů snaha o zrušení tohoto svátku. Stručně s nadsázkou shrnuto, MDŽ nám ženám byl ukraden, zneužit a má být zahozen do propasti dějin jako použitý kus toaleťáku.
V naší rodině se tento svátek pořád drží, byť oslava spočívá ve skromném přání všeho nejlepšího, letos po společném nedělním obědě, a malém dárku pro všechny ženy, které se v místnosti vyskytují, vyjma čtyřleté neteře, kterou zatím za ženu nikdo nepovažuje. Mimochodem by mě zajímalo, kdy se to zlomí, kdy se z dítěte stává žena hodná svého mezinárodního dne, ale to sem asi nepatří. Celkem tedy bylo předáno cca 500 g rozličné čokolády a jedna malá sazenička hyacintu dosud neznámé barvy, pokud vím. Proti této tradici nemám žádných námitek, zvlášť proto, že čokoládu miluju a pomyšlení na dvě tabulky sladkého potěšení ve spíži mě hřeje u srdce, přesněji řečeno u žaludku.
I když je mi soukromá a méně okázalá oslava milejší, stejně mám pocit, že to jaksi není ono. Že by se tenhle den neměl odbýt jen pár slovy provázenými pomíjivou sladkostí. V mém ideálním světě je pro ženu tento den příležitostí vyjádření svého ženství jakýmkoliv způsobem, který ji potěší. Každá by tak měla slavit po svém. A nejlepším dárkem od mužů v jejím okolí je podpora čehokoliv, co se ten den rozhodne udělat a ocenění všeho, co ji dělá ženou, odlišnou od muže.
Rozhodně si nechci nechat tenhle sváteční den ukrást politiky, kteří myslí v klišé a nedokáží se zbavit předpojatosti získané životem v monotónnosti minulého režimu. Ani nechci tenhle den přenechat feministickým organizacím, jejichž členky a členové si zhusta myslí, že rovnost šancí znamená pohlížet na ženu a na muže stejně. Svůj mezinárodní den si jako žena dnes zkrátka užiju a je na mužích v mém životě, aby mi ho udělali co nejhežčí.
p. Štočková
