Demor, starý poutník

Okny krčmy lomcovala vichřice řádicí venku. Tam nebylo vidět ani na krok. Všude poletoval sníh a navíc ledové krystalky nesnesitelně bodaly do očí. Nikomu z přítomných se nechtělo opustit dům. Posezení u karet s přáteli a sklenkou rumu při jasném světle ohně v krbu všem naprosto vyhovovalo. Uvnitř bylo jedenáct lidí. Za výčepem se usmíval hostinský Roland, aby taky ne, dnes byla mimořádně dobrá tržba.

Po místnosti běhala jeho žena Germina a roznášela sklenice rumu a tupláky piva. U stolu nejblíže krbu v teple vysedával starý kovář Gorwin,jeho syn, truhlář Marko a dva rolníci, bratři Moris a Tandur. Všichni se smáli, popíjeli a hráli karty. U malého stolku hned u okna přímo pod úchvatnými loveckými trofejemi pojídal hajný Sten se sedlákem Vorikem pečené kuře a oba ho statně zapíjeli pořádně napěněným pivem. U kulatého stolu v blízkosti výčepu posedávali dva vojáci, jež přišli z nedalekého Brantu zkontrolovat vesnici a díky bouři tu uvízli, kapitán Famrir a jeho přítel Godrik. Společně s nimi tam seděl i lovec Kanis se svým černým psem Falandem, který polehával pod stolem.

„Třeba já jsem slyšel,“ pokračoval v rozhovoru Kanis: „že dole na jihu se bojuje, třeba právě proto jsme dlouho neměli v okolí žádného návštěvníka.“

„Hloupost,“ vložil se do rozhovoru hostinský Roland, který je už dlouho poslouchal: „Kdyby byla válka tak by o tom v Brantských kasárnách něco věděli, ne ?“

„To nemusí být pravda,“ odpovídal Famrir: „Nedávno se vrátili jezdci z průzkumu okolí. Cesta do Norbradu je díky sněhu neprůjezdná. Třicet mil od Brantu končí sjízdnost a Norbrad je dalších dobrých dvě stě daleko a to je to od Brantu nejbližší město! Asi jim enstálo za to dobývat se sem kvůli těm pár mužům co by tady nabrali.“ Domluvil a zhluboka se napil piva.

„Klidně může být válka a my o tom nemáme ani tušení,“ dokončil Godrik ze svého přítele proslov.

„Takže jsme od zbytku Tranie úplně odříznuti ?“ zeptal se nevěřícně Roland a sáhl do lavoru s vodou a špinavým nádobím aby vzal do ruky sklenici, utřel ji a vrátil do police.

„No, vzhledem k tomu, že cesta je v jední mezeře mezi skalami, které začínají a končí v severním moři a obepínají celé Brantské údolí tak ano,“ dostalo se mu od Famrira odpovědi a hostinský jen nevěřícně zakroutil hlavou. Další otázku položil Kanis:

„A co moře ? Je odtud takových 20 mil.“ Godrik mu pohotově odpověděl: „Je, zamrzlé. Loď nepropluje a člověk se pro změnu proboří. Musíme počkat na novinky a zásoby až do jara.“

„Škoda,“ odvětil Roland, ale nezvedl oči od další sklenice co leštil. V tom někdo prudce rozrazil dveře. Všichni na něj upřeli zrak. Někteří dokonce vstali a s udiveným výrazem pozorovali postavu na pozadí otevřených dveří a venku zuřící bouře. Díky bílému zářivému prostoru za člověkem nedokázali rozeznat tvář skrytou pod kapucí starého šedivého kabátu. Až potom co postava vstoupila kousek dál do místnosti a zavřela dveře podařilo se jim rozeznat vrásčitý a jemně vousatý obličej starého muže. Ten si stáhl kapuci a kabát pověsil na věšák. Pes Faland vykročil zpod stolu a na starce zavrčel.  Muž k němu beze strachu přistoupil a na halvu mu položil ruku. V psovi se náhle něco změnilo. Zakňučel, stáhl ocas a schoulil se k nohám svého pána. Na tváři měl vyděšený výraz upřený na cizince. Stařec prošel němým lokálem a postavil se přímo před Rolanda, ovšem na druhou stranu výčepu. Promluvil tichým chraplavým hlasem:

„Zdravím dobrý muži. Neměl bys trochu pálenky na zahřátí ? Venku je poněkud zima.“ Hostinský se najednou vzpamatoval a rázným hlasem odpověděl:

„A máš peníze, starče ?!“ Muž pokrčil rameny a potřepal hlavou ze strany na stranu. Potom se vrátil ke svému kabátu a navlékl se první rukáv. V tom se náhle ozval Kanis:

„Odkud jsi, starče ?“

„Z jihu,“ dostalo se mu odpovědi. Muž si oblékl i druhý rukáv.

„Ber místo,“ řekl na to lovec a prázdnou židli po své pravici posunul kousek dál od stolu. Muž tedy kabát opět sundal a přisedl si ke Kanisovi a jeho společníkům. Lovec ukázal na hostinského:

„Ty, nejlepší pití. Platím já.“ Hostinský sáhl na nejvyšší poličku a sundal láhev z poloviny plnou zlatého moku a nalil jí plnou sklenici. Potom ji sám zanesl před starce a tiše pronesl:

„Verenský rum.“ Stařec sklenku uchopil a dlouze k ní přičichl. Potom si trochu usrkl a nechal si ten doušek chvíli v ústech aby si ho vychutnal. Potom řekl se šťastnýma očima:

„Veren, sladký Veren… Je tomu už dvacet let co jsem tento nápoj pil naposledy, na Verenu.“ Potom sklenici vyprázdnil jediným hltem.

„Jaké je tvé jméno?“ Otázal se lovec: „Já se jmenuji Kanis. Byls na Verenu ?“

„Lidé mi říkají Demor. A ano byl jsem na tom překrásném ostrově. Je úchvatný. A ten jejich rum…“ Kanis se usmál:

„Dáš si ještě jeden ? Zaplatíš ho svými slovy. Stačí když budeš vyprávět co je světě nového.“

Stařec vypil další sklenici, celá krčma na něj nyní upírala zraky jako skupina hladových vlků sledujících laň pasoucí se na mýtině, všichni byli hladoví po novinkách, již tři úplňky se k nim nedonesly žádné zprávy. Stařec se tedy nadechl:

„Už zimu a půl jsem na cestě z přístavu Madra… ano, z nejjižnějšího města a pokud se nepletu jsem nyní u nejsevernějšího, že ? Je Brant blízko ?“ Všichni horlivě přykyvovali.

„Pár mil na východ,“ doplnil přikyvování slovy Moris.

„To je dobře, moc dobře,“ usmál se Demor: „Má cesta je tedy u konce.“

„Proč putuješ do těchto krajin ? A v Zimě. Cesta je prý pro koně neprůjezdná,“ položil otázku starý kovář Gorwin.

„Milý muži, vypadáš skoro tak starý jako já. Ve svém věku musíš vědět, že lidské nohy projdou i tam, kde se musí i nejlepší kůň s nejlepšími podkovami zastavit. A nyní, vidím, že všichni chcete slyšet můj příběh. Nuže dobrá. Jste možná poslední, který ho budu vyprávět a tak dobře poslouchejte abyste ho mohli dál roznášet po světě. Abyste mohli dál výprávět příběh Demora, starého poutníka. Začnu tedy. Měl jsem malý útulný dům V Madře. Hned u břehu Perlového moře. Každé ráno mě tam budil jasný a hřejivý sluneční svit a každý den se po prvním nádechu mé plíce zaplnily slaným mořským vzduchem. Býval jsem rybář. Pokaždé jsem ráno vyrazil do vln a odpoledne se vracel s úlovkem těch nejlepších ryb v celé Tranii. Jenže jednoho dne se vše změnilo. To jsem vyrazil i se svým přítelem taky rybářem, jemuž se rozbila loď. Ovšem nedlouho poté co se nám vítr opřel do plachet uviděli jsme na obzoru škuner. Připlul blíže a nám ztuhla krev v žilách. Na stožáru vlála ve větru rudá vlajka s bílým drakem lámajícím v zubech loď… Stařec poslední slova přidusil, takže vyzněla opravdu strašidelně.

„Piráti..“ pronesl hajný a usrkl si piva.

„Tak, tak,“ odvětil Demor: „piráti. Zajali nás a uvěznili na svou plachetnici. Potom se i s námi vydali na cestu na západ… k otrokářům.“ Stejně jako před chvílí svá poslední slova přidusil. Nikdo nepronesl ani slůvko a kromě praskání ohně byl jediný zvuk mlaskající pes pochutnávající si na Stenově a Vorikově kuřeti. Stařec se napil a pokračoval ve vyprávění.

„Už jsem myslel, že mně opravdu prodají. Naštěstí museli piráti zakotvit a doplnit zásoby. Jméno přístavu už si nepamatuji. Nám e podařilo utéct a dostat se do města. Bohužel náš útěk zjistili velice brzy a začali nás pronásledovat. Můj přítel je stáhl na sebe a mně tím zachránil, ani jsem mu nestačil poděkovat. Potom jsem ho už víckrát nespatřil. Sám jsem se dostal do Madry a dál spokojeně žil.“ Potom se hospoda opět utišila. Promluvil truhlář Marco:

„A proč jsi tedy vyrazil na pouť a zavítal až sem ?“

„Protože…“ Demor se nadechl: „protože před dvěma léty zavítal do Madry obchodník, který mi popsal muže jenž by mohl být můj přítel, setkal se s ním před deseti lety v Brantu.“

„A proto jsi přišel ?“ mluvil Roland.

„Ano, jsem až příliš stár a v posledních chvílích života jsem toužil poděkovat dávnému příteli.“

„Tak ti přeji hodně štěstí v hledání,“ pokračoval hospodský: „A nyní na jinou notu, bojuje se na jihu ?“ Stařec se upřímně zasmál:

„Ale kdeže, je mír. Okud vás zajímá co nového: královna Ignis zemřela.“ Všechny to šokovalo, národ královnu miloval. Kanis promluvil:

„Pokoj její duši. A nyní prosím vyprávěj něco veselejšího.“ Demor tedy vypravoval. Novinky, příběhy, legendy… A všichni ho zaujatě poslouchali. Poslouchali ho několik hodin, dokud nepřešla bouře a Demor se nezvedl k odchodu. Oblékl si kabát a rozloučil se:

„Děkuji dobří lidé. Za pohoštění, zpříjemnění konce mé cesty i za vaši pozornost při poslechu.“ Za všechny mu odpověděl Famrir:

„Neděkuj Demore, ro my jsme povinní poděkovat tobě. Hodně štěstí. Jen prosím pověz, jak se jmenuje tvůj přítel ?“

„Dufen,“ hlesl tiše stařec. Famrir se zarazil.

„Tak jest nazýván můj otec, před čtyřiceti lety sem přišel ze západu. Ale nikomu neřekl co tam dělal. Starci zasvítila v očích jiskřička naděje.

„Má na břiše jizvu ve tvaru písmene F?“

„Ano..“Demor potom opět promluvil:

„Že…že.. by se na mne usmálo štěstí ? Že bys byl synem mého přítele ? Poznat se to dá jen pomocí jediné věci. Pověz, kapitáne Famrire, snědl někdy rybu ?“ Voják se usmál:

„Ne, nikdy nezval do úst nic z moře.“ Stařec vztáhl ruce ke stropu:

„Díky bohové, pověz honem Famrire, kde ho najdu ?“ Kapitán posmutněl:

„Nenajdeš, již sedm let je mrtev.“ I Demorova tvář posmutněla a vzal do ruky kliku. Famrir ho zarazil:

„Počkej, zvu tě k nám. Matka tě jistě vřele uvítá.“ Na cizincově tváři se objevil malý úsměv.

„Ne, děkuji. Už vím co se stalo s přítelem a nyní se vrátím tam kam patřím. Sbohem.“ A odešel. Nikdo nevěděl co si o tom má myslet, ale usoudili, že se vrací na jih. Všichni se vrátili ke své práci a zábavě. To ovšem netrvalo ani hodinu a do místnosti vrazil udýchaný rychtář Moran:

„Chlapi… pojďte… honem.“ Vysoukal ze sebe mezi výdechy. A vyrazil zpět ven z hospody. Všichni až na hostinskou, která hlídala krčmu, se vyřítili za ním. Dovedl je až do kaple, kde v mdlém světle svíček a nejasné barevné sluneční záře ležela rakev. Rychtář pronesl:

„Chudák. Našli ho dřevorubci dvě míle od vesnice. Ještě před bouřkou. Musel tam ležet aspoň dva dny.“ Všichni se nad rakev naklonili a ztuhla jim krev v žilách. Ležel tam Demor. Sice měl tvář namodralou a ve vlasech a vousech ledové krystalky, ale na obličeji se mu rozléval šťastný úsměv…

Vojtěch Bill