Další katastrofa pro Česko na obzoru?

Tak letos jdu poprvé k volbám. Samozřejmě těm do Evropského parlamentu. Námět k tomuto článku se mi skytnul při sledování nedělní politické debaty, kde se 4 protikandidáti měli představit potencionálním voličům.

    Abych vysvětlila proč jdu vlastně poprvé volit – je mi právě 18 a mám tak svou první možnost nějak zasáhnout do děje. Přemýšlela jsem, jakou asi motivaci jít volit má občan/ka mého věku, který o politice neví skoro nic. Pramalou. Potvrdily mi to i dvě moje spolužačky, které na otázku, zda půjdou k volbám odpověděly, že stejně jsou tam všichni neschopní a tudíž není z čeho vybírat. Vskutku, když člověk vidí  kandidáty, kterým na zodpovězení otázky co bude jejich přínosem pro Českou republiku v případě jejich zvolení nestačí ani 5 minut, je to smutné. Ještě horší pak je, když se překřikují a člověk vidí že „páni študovaní“ nejsou schopni se domluvit nejen v zásadních otázkách, ale i v těch banálních.

    Politické debaty v neděli v poledne jsem si zvykla sledovat pravidelně a to ne jen na státní televizi, ale i na soukromé. Pokaždé se sice přesvědčuji, že ty slovní přestřelky nikam nevedou, ale i tak se zajímám, co se to zase řeší, popřípadě se po dobrém nedělním obědě dobře zasměju, co že za nový ksicht nebo směšné argumenty shlédnu. Baví mě konzultovat své názory a domněnky s mými prarodiči, a můžu si tak svobodně zanadávat. (abyste rozumněli, normálně před nimi nesmím mluvit nijak sprostě, ale jak jde o politiku, nikdo na to nehledí).

     Nedá se říct, že bych byla jasně pravicového nebo levicového smýšlení, jsem toho názoru, že všeho s mírou, a i když tíhnu spíše mírně doleva (jsem za obyčejné lidi, ti se nikdy neměli příliš dobře), určitě nepreferuji Paroubka před Topolánkem. Vlastně nemám žádného oblíbeného politika (a kdo ho taky má, moc vás nebude). Musím v tomhle souhlasit, že opravdu jde každý jen po pěnězích (viz názor pana europoslance Falbra, že když Ital, sedící v Europarlamentu vedle něj bere 11 000 €, proč by si on nemohl nechat zvýšit svůj plat alespoň na těch 7000€, které mu nabízí). Oproti tomu ostře konkuruje paní Bobošíková, se svými radikálními názory. Musím říct, že ta paní je mi sympatická. Poslouchala jsem ji jen asi 5 minut, a měla jsem pocit, že tahleta dáma něčím vybočuje z řady. Ano, zaujala mě a zatím je pro mě do eurovoleb kandidátkou číslo 1. Konečně někdo, kdo se nebojí stát si za svým názorem. Netuším, zda se po prozkoumání hlasovacích lístků pro mě něco změní, kandidátů je tam až moc 

     Přiznávám, že se určitě nepovažuji za politiky znalou, každopádně mě zajímá, co se bude dít s tímto národem, ke kterému přísluším. Opravdu nechápu názory typu: stejně jsou tam samí kreténi, já volit určitě nepůjdu nebo: je mi 30, ještě nikdy jsem nebyla volit a vůbec mi to nevadí. Promiňte lide český, ale tímhle chcete něco změnit? Pokud neuděláte nic pro to, aby se politika v této zemi změnila, nestěžujte si pak, cože to v té vládě sedí za voly! Nestojí vám za to půl hodiny věnovat na pročtení si kandidátek a zvolit podle vlastního uvážení nejmenší zlo? Pak ale nechoďte s brekem, že musíte už zase platit za recepty v lékárně, nebo snášet jiná příkoří.
Je pravda, že politikům neporučíte, aby schvalovali jen věci pro nás přínosné, ale to se pak musíte přestěhovat do jiného státu.

     Jako jedincův, neznamená váš hlas v globálním měřítku téměř nic, nicméně uvažte, že když si toto řekne půlka národa, asi to moc daleko nedopracujeme.
 Proto lidi choďte k těm volbám, ne-li pro nic jiného aspoň proto, abyste si pár měsíců po nich nemuseli vyčítat, jo tak tihle co tam jsou se mi vůbec nelíbí jsou tam úplně na h…, ale kdybych šel k volbám, třeba bych na tom něco změnil.

     Tak to udělám i já, uvidím jak bude vypadat má první zkušenost s volbami a pak třeba napíšu článek o tom, jaký z toho mám pocit. Možná budu mezi svými vrstevníky výjimkou, a budou se na mě dívat divně, protože se moc mladých u voleb nevidí, ale udělám to pro svůj dobrý pocit a pro to, že kdo jiný by měl rozhodovat o dění v Česku (potažmo o pověsti České republiky v Bruselu) než jeho občané, obyčejní lidé.

Jitka Janíková