Co se od nás mladých čeká aneb Máme na výběr?

Jsem z generace ,,zlatých devadesátých",tedy přesně řečeno,z poloviny tohoto období.Mnoho starších mi sděluje svou závist ve větách typu ,,tvoje léta bych chtěl/a mít" nebo ,,užívej si,život před sebou,tak na co čekáš". Ale je náš život plný mladistvé bezstarostnosti a elánu záviděníhodný ? (Poznámka : Ač říkám náš,vždy jsem tak nějak stála proti ostatním.)

Je to myslím vzájemné. My chceme rychle dospět,rychle dodělat školu,rychle si najít práci,rychle se osamostatnit... etc. A ti starší zas chtějí místo do svého nudného zaměstnání zpět mezi kamarády do školních lavic,místo ke své nepříliš družné polovičce domů k rodičům na povinnou společnou večeři,místo odpovědnosti za sebe a své chování chtějí být závislí na rodičích... opět by se takto dalo pokračovat dlouho.

Můžeme tedy svůj život v počátcích pozměnit tak,abychom pak nemuseli většiny rozhodnutí trpce litovat ? A můžeme zároveň s tímto cílem sloučit i očekávání našich vychovatelů,učitelů,živitelů a rodičů ? (Neskutečná vize,že ? Ale byla by ideální pro obě strany.)

Ono to s námi mladými bývá těžké.Často si neuvědomíme,že děláme něco opravdu nerozvážného,nebo že nemáme dostatečné zkušenosti k tomu,abychom mohli žít stejně jako dospělí.

Ale i s těmi staršími to bývá těžké.Často si nevzpomenou na to,že i oni byli někdy,jak se říká,mladí a neklidní a tím pádem je spor na světě.

Stokrát se ptám,jestli jsou tyhle mezigenerační spory,střety zájmů a jiné podobné patálie jen výsadou některých,či zda je to povinná škola života.Často jako by se nám zdálo,že prostě nemáme na výběr.Ti starší a rozumnější od nás čekají diplom v červeném pouzdře,práci s pohádkovým platem,bezproblémovou a hlavně naši rodinu,hezký dům nebo byt,zkrátka ,,život jak má být".Ale i ten,kdo stěží dosáhl na výuční list,dře za mizerné peníze,dosud nevstoupil ve svazek manželský,děti buď nemá s kým mít mít nebo se na ně necítí a bydlí v podnájmu kdesi na okraji města,může být šťastný stejně,ba dokonce i více než člověk,který by se vydal první cestou.A vůbec by ho kvůli tomu ti ostatní neměli soudit.A už vůbec ne rodina,ze které vzešel.Vždyť těm,kteří nám dali výsadu žít,by mělo záležet hlavně na našem štěstí,ať už bude mít podobu odlišnou či shodnou s jejich cíly a názory.

Já sama bych uvítala alespoň týdenní výměnu rolí.Jsem doslova alergická na větu ,,tobě se to kecá,když je ti -náct,a o životě víš kulový,když seš tak chytrá tak si zkus žít" ale na druhou stranu,kolikrát jsem použila ,,tak si zkus vzpomenout na to,jak tě nezajímalo nic jinýho než jak opravit tu kouli z matiky nebo jestli s tebou dneska ten či ta půjde ven"... Myslím,že leckterý pracující by rád znova schovával žákovskou knížku s pětkou a poznámkou a po večerech vysedával s partou na hřišti a leckterý -náctiletý by si zkusil tu svou vytouženou nezávislost na nikom a ničem plnou zaměstnání,udržování základních funkcí v rodině a starat se o veškeré (jemu důvěrně neznámé) povinnosti.

Jenže 'seš mladej blbej,a když tu cestu nenajdeš,tak si jí holt musíš uďát sám...a s tim ti už asi nikdo nepíchne...

(Jo, článek na nic. Ale zkusit se má všechno.)

(Oprava : Zkusit se má většina.)

 Marie Strnadová