Máte také pocit, že kolem nás žijí samí bubáci, lidé s protáhlými tvářemi a pokleslými koutky? Lidé sledující své kráčející nohy nebo displeje mobilních telefonů, ponořeni do svých myšlenek, přemílající si v hlavě, co ještě nevyřídili, jestli stihnou autobus v 16:42, jestli je doma dost chleba nebo ho mají koupit a že už by se měli objednat k té doktorce.
Na ulici potkáme desítky a stovky lidí a většina by se hodila k výše popsané charakteristice. Vlastně je to v pořádku. Jdeme sami po ulici a máme čas přemýšlet sami nad sebou a organizovat si svůj čas a život. Co se ale stane, když přijdeme do kontaktu s druhým? S prodavačkou v pekárně, servírkou v restauraci, knihovnicí, zametačem nedopalků či jen s člověkem, který o vás zavadí a omluví se. Máme sílu na to své pokleslé koutky přinutit k pohybu a vyloudit ze sebe úsměv?
Pokud máme sílu na to dojít z obchodu na autobusovou zastávku, máme rozhodně sílu na nenáročný pohyb obličejových svalů. Ve fyzické schopnosti a odolnosti tento úkon tedy nespočívá, na tom se shodneme. Proč je tedy vidět tak málo úsměvů? Úsměv je jeden z nejjednodušších a nejúčinnějších prostředků jak kolem sebe šířit pozitivní „auru“ a vycházet s ostatními. A přece je tak málo využíván.
Důvody můžeme hledat leckde. Lidé buď nemají duševní sílu na to, aby bezdůvodně vyjadřovali spokojenost. Nechce se mi ovšem věřit, že by všichni lidé byli natolik pesimističtí a zkroušení životem, že by neměli důvod se usmát. Jednodušší, až překvapivě prostou příčinu vidím spíše v tom, že nás to ani nenapadne. Proč bych se měl smát na cizího člověka, do kterého mi nic není? Koupím si lístek a „vypadnu“. Zažili jste ale někdy nějakého smíška, veselého prodavače, který prohodí pár vtípků a na kterém je vidět, že ho jeho práce baví? Potom odcházíte z obchodu s úsměvem na rtech, dobrou náladou a motivací působit pozitivně jako on.
Takový přístup mi v Čechách chybí. Největší šok člověk zažívá při přechodu z jiné kultury zpět k té naší, české. Ve Francii jsem vstoupila do malé pekárny s postarší paní prodavačkou, která za malou chvíli měla zavírat. Bylo na ní vidět, že den byl dlouhý. Já, jako cizinec neznalý tamních produktů, jsem měla únavné otázky o tom, která kobliha je plněná čím, jestli ta vlevo je více křupavá a jestli ten croissant je opravdu jen máslový a ne sýrový, přičemž každý popis musel být minimálně dvakrát opakován při mé nedostatečné znalosti cizího jazyka. Prodavačka, která měla únavu z celého dne vtisknutou do tváře, odpovídala nacvičeným zpívavým hláskem, na všechny otázky se mi dostalo odpovědi a při odchodu mi bylo s úsměvem popřáno hezkého dne. Podobná návštěva (ovšem z hlediska mých požadavků podstatně méně náročná) se udála o týden později v Čechách. Po snaze o platbu papírovou bankovkou, následném zvyšování hlasu a lamentování byla celá návštěva ukončena větou: „Tak sem teda nechoďte, když se Vám tu nelíbí“.
Popsané zkušenosti nepotřebují komentáře. Snad jen zdůrazním mé zklamání z české kultury a především zažitých zvyků. Opravdu na tom něco bude, když cizinci v Čechách pozorují a nebojí se poukázat na český pesimismus a očividnou nespokojenost. Nevěřím tomu, že by Češi byli pesimističtější než jiné národy. Pouze nemáme zažité způsoby mezilidské komunikace, jíž základem by opravdu měla být slušnost a vstřícnost doprovázená úsměvem, pokud to jen trochu jde. Říká se, že s úsměvem jde všechno lépe … nechcete to vyzkoušet? Proto, Češi, usmějte se!
Pavla Fajstavrová
V Liberci dne 1.3.2012
