Deprese je nemoc. Deprese je rakovina duše. Deprese je tak nepředstavitelná bolest, že smrt je pro tebe úlevou. Deprese mění tvé myšlení, tvé chování, deprese navždy změní tvůj život.
I když se uzdravíš, nikdy se nevrátíš tam, kde jsi byla před depresí. Ztratíš pud sebezáchovy, ztratíš vztah ke svému tělu, a bohužel i ke své duši. Zradily tě. Zradily tě tak strašně, že jsi obé chtěla opustit, protože už s nimi nešlo žít. Nesnáším, když někdo mluví o sebevraždě jako o dobrovolném odchodu ze života. Do háje, to přece vůbec není dobrovolný odchod ! Ten odchod je vynucen nemožností, neschopností žít, ten odchod je vynucen okolnostmi, ten odchod je vynucen bolestí, ale rozhodně není dobrovolný!
Nenávidím lidi, kteří a priori odsuzují sebevrahy, oni by nikdy za žádných okolností sebevraždu nespáchali a plácají spoustu dalších klišé. Hloupost, stejná krátkozraká hloupost, jako kdyby prohlašovali, že nikdy v životě nedostanou angínu. Pravda je, že se mezi nimi pravděpodobně nachází menší procento potenciálních sebevrahů, protože z mé zkušenosti sebevraždu páchají nebo se o ni pokoušejí lidé křehcí, citliví, zranitelnější, bez té naduté arogance, která do světa křičí "JÁ NIKDY!". Nejsem psycholog, nejsem sociolog, nemám k ruce žádné statistiky, ale naslouchám světu okolo a vnímám - čím hloupější, tím arogantnější, bez pochybností o svých činech, s gumovým svědomím. Můj tatínek, mimochodem lehký depresant, má pro ně trefný výraz : citově placatí, nadále tedy "cépéčka".
Problém s cépéčky je ten, že je na první pohled nepoznáš. Mohou být vzdělaní, vtipní, okouzlující, jejich sebevědomí imponuje, obzvláště jedincům s egem méně zdatným, někteří zase dojmou svou obětavostí, něhou, starostlivostí. Problém nastane ve chvíli, kdy se objeví PROBLÉM. Cépečka nemají rádi problémy, taky kdo by měl, ale oni extrémně, tím spíše jedná-li se o problémy, které se bytostně netýkají jich samých. Těmi svými je tedy de facto obtěžuješ, unavuješ, nudíš, zdržuješ, některými pohrdají, jinými jsou až zhnuseni. Můj muž byl zhnusen mým pokusem o sebevraždu, můj muž mnou začal pohrdat. Zní to divně ? Zní, pokud tedy nejsi cépéčko. Za dvacet let našeho společného života mě překvapil a šokoval mnohokráte, objektivně přiznávám, že několikrát i v pozitivním smyslu slova. Nicméně, když jsem se ho po svém nepovedeném, v principu ovšem fatálním, pokusu o sebevraždu zeptala, zda měl o mě strach a on odpověděl, že ne, že byl jenom "strašně nasranej", byl to mega šok. Omlouvám se za vulgarismus. Cépéčka zřejmě pochopí, my ostatní ne, resp. já tedy určitě ne.
Podobně "citlivou" reakci už měli jen mí dva šéfové, které ovšem už roky řadím mezi nevzdělaná, hulvátská a sociopatická cépéčka. Manžela jsem měla zařazeného v úplně jiném šuplíčku. Život je ovšem plný překvapení a kdyby láska nebyla slepá a já nebyla hloupá, rozpoznala bych typické cépéčko ve svém muži už běhěm prvního roku soužití a vzala nohy na ramena. Nestalo se, a tak sklízím, co jsem si zasila. Na druhou stranu bych neměla svou úžasnou dceru, takže všechno zlé je pro něco dobré. Koukám, že jsem nasekala čtyři otřelé metafory na pár řádcích, čímž jsem zhnusila jako autora sebe sama, byť nejsem cépéčko, takže se raději vrátím k tématu. Nevím, zda je to k uvěření, ale skutečně jsem si myslela že svého muže znám. Já jsem si dokonce myslela, že je vlastně téměř skvělý manžel a náš mnohaletý vztah by mohl být v podstatě vzorem partnerstvím jiným, méně šťastným. Kdo četl můj "dialog s manželem" teď zřejmě přemýšlí. zda jsem jen šílená nebo i mentálně retardovaná, což z dnešního úhlu pohledu naprosto chápu, ale já tomu skutečně věřila ! A co je na tom nejhorší, všechny ty záležitosti jsem tak nějak přehlížela, omlouvala a tolerovala právě proto, že jsem si namluvila, jak šťastná jsem to žena, protože NEMÁM doma cépéčko.
Přes to všechno jsem totiž za největší plus svého manžela považovala laskavost, velké srdce, empatii a schopnost vytvořit mému nejistému egu láskyplné citové zázemí. Byla jsem si jista, že vlastně žije, dýchá, existuje pro dceru a pro mne. V tuto chvíli čtenář znalý mého „dialogu“ chápe, že má psychoterapeutická a psychiatrická léčba je zcela na místě. Měla bych chuť napsat další otřelou banalitu, neb se jich nabízí celá řada, ale ovládnu se. Bohužel se nějak neovládl můj muž, když problémy začaly drtit mě, a ta moje vymyšlená, vysněná, z posledních sil udržovaná bublina nějak příliš rychle splaskla a došlo mi, že mám doma učebnicové cépéčko. Po všech možných peripetiích, které si nechám na příště, moje cépéčko z domova postupně někam vysublimovalo, bez toho, že by mě o tom nějak poinformovalo, ovšem dlužno říci, že jsem vlastně nějakou výraznou změnu jeho nepřítomností nezaznamenala. Už v průběhu jeho sublimace jsem našla muže, respektive vzhledem k mé naprosto pasivní roli jsem byla nalezena mužem, který se zdá naprostým opakem muže mého. Asi jen díky tomu jsem byla schopná a ochotná se k němu přiblížit po střepech mého života. Je to neuvěřitelně příjemná změna, že někoho zajímají moje pocity a že si vůbec uvědomuje, že i já mám nějaké pocity. Je hezké dostávat kytičky a dárečky jen tak, pro radost. Po letech si znovu zvykám, že to nejsem já, kdo automaticky vytahuje peněženku při placení. Ale holky, ještě nepřišel PROBLÉM, co když je to taky cépéčko ?
Lenka Počtová
