Je opravdu těžké být jako Carrie Bradshaw? Carrie ze Sexu ve městě, tou, která ví hodně o sexu a nebojí se zeptat?
A nejde ani o její skvělou sbírku bot, ani fantastické vlasy. Jen mít tolik odvahy se prostě zeptat, vyjádřit se, nestydět se o sexu bavit. Zvládnete to? Já se přiznám, že ne. Neumím si říct, co chci, jak to chci a kdy to chci. A to prý ženy po třicítce to dokážou. Nevím, možná mi je málo přes třicet.
Jsme jiná generace, všude to slyšíme, ale je to opravdu tak? Jaký je rozdíl mezi sexuálním požitkem našich rodičů či prarodičů a naším? Stále se mi vybavují scény z filmů ze středověku, kdy ženy byly pouze sexuálním objektem, objektem bez jakéhokoli nároku na rozkoš. Ale moji, vaši rodiče přeci ve středověku nežili. Tak proč se mnou nikdy o sexu nemluvili?
Všechno nechali na škole a jejich, rádoby, sexuální výchově. Vyrůstala jsem na vesnici, dokážete si asi představit, jak sexuální výchova vypadla. Vyfasovali jsme obrázky ženských a mužských pohlavních orgánů (samozřejmě s popisky), které jsme si měli nastudovat doma. Jediná „nahotinka“ byla svlečená panenka, kterou jsme se učili přebalovat. Kluci se nám u toho smáli, ty to dělat nemuseli, oni budou přece muži, živitelé rodin, kteří tohle nedělají.
Doma jsem si obrázky pilně prostudovala (hlavně ten mužský), ale to je vše. Žádná průprava do života, prostě nic. Nechci tím nic nikomu vyčítat, to ani omylem, ale mrzí mě to. Možná, že kdyby se se mnou v pubertě o sexu mluvilo, nemusela bych se teď zabývat (a to i několik dnů) otázkou, jak najít ten správný způsob se mého partnera zeptat na cokoliv týkající se sexu. Nemusela bych se trápit předstíráním orgasmů. Proč nejsem schopná muži vysvětlit, že sex s ním se mi líbí, užívám si ho, jen ne pokaždé jsem schopna dosáhnout vyvrcholení. Urazilo by ho to? Nevím, netroufám se zeptat. Snad aby ho neurazila i ta otázka. Ve které lidské rovině by měla být opravdu upřímnost nežli v sexu. Děláme to pro své potěšení. Je to přidaná hodnota jinak rutinního a svým způsobem nudného života.
Tak proč nás spousta neumí do sexu vnést upřímnost? Na papíře jsem hrdinka, která se zeptá na cokoliv. Mám totiž spoustu času přemýšlet nad tím, jak svá slova formulovat. Nesmí být přece negativní, nic se nesmí naznačovat, jen tak lehce napsat, co chci, co se mi líbí, po čem toužím… Ale jak na to? Muži to mají v tomto ohledu celkem jednoduché, od těch se obraty typu „chci tě ošukat“, vrazím ti ho tam“, aj., vlastně i očekávají. Ale jak se má vyjádřit žena? Jakmile taková slova žena použije, jak na ní muž nahlíží? Vidí v ní hned nějakou vulgární potvoru? Nebo snad sexuální dračici? Obojí mi připadá mnohem pravděpodobnější než to, že je i nadále přesvědčen o tom, že má po svém boku jemnou, milou květinku, která snad ani nezná význam takových slov.
Chtěla bych zůstat tou milou květinkou, ale chtěla bych i umět chlapovi prostě říct, že ho chci a jak moc ho chci a jak si přeji, aby si mě vzal. Když to napíšu, bude má slova brát vážně? A když to nenapíšu, najdu vůbec někdy odvahu má přání vyslovit?
autorka si nepřála uvést jméno, ale redakce její totožnost zná
