Buďte tady šťastni. Ale my jsme, odpověděla mi

Je tomu přesně rok, co jsem si splnil jeden  ze svých snů a navštívil Izrael.  Chtěl jsem  alespoň trochu nahlédnout a poznat na vlastní oči tu  zemi bohem přidělenou  znesvářeným bratrancům . Palestincům,  židům i arabům   žijícím zde spolu od nepaměti.  

Do Izraele jsme přiletěli  týden poté, co v ulicích Jeruzaléma najel bagrem  jeden občan svatého města do autobusu plného občanů téhož města. Útočník jistě vyznával starý zákon s jeho nezabiješ spolu se svými  obětmi. Stejně tak civilista, který ho v zápětí pistolí na místě zastřelil.    

Letadlo přistálo v Tel Avivu  v brzkých ranních hodinách . Celou hodinu jsme strávili  ve frontě na pasovou prohlídku.  Průvod cestujících se zde dělí na občany státu Izrael a ty ostatní. Podle barvy pasu poznají úředníci  také občany palestinské samosprávy. Mladí úředníci na pasovém se velmi zajímají o účel naší návštěvy. S nadšením popisuji slečně naší cestu, jak si jí pamatuji z popisu cestovní kanceláře. Konečně nasedáme do mikrobusu, který  nás veze  nejprve  k místu  zavraždění Ben Guriona. Pomalu se seznamujeme s naším průvodcem Benym, který slušně hovoří česky, ale psát česky neumí. Odstěhoval se do země zaslíbené z Československa, když mu byly tři roky. Pokrývku hlavy jarmulku nenosí a tak jen spekulujeme, jestli je věřící a  jestli musí nebo nemusí jarmulku nosit. Později  bude příležitost pohovořit s ním o všem co nás zajímá.  Pak už jedeme podél pobřeží na sever do Haify,  přímořské Caesaree s jedinou hmatatelnou upomínkou na Piláta Pontského a do kdysi křižáckého , dnes arabského města AKKA  . Vše místa naplněná a propletená dějinami  židů, křesťanů a muslimů. Odtud už míříme na východ do Tiberiady na břeh Galilejského jezera. Při večeři  v hotelu nás vykazují k „ne košer stolům“ označených černýmí potahy. Pro nás první z věcí nezvyklých . Příště se  budu vždy předem ptát, kam si můžeme sednout. Jsme tu hosté a je třeba dodržovat místní zvyky, vysvětluji spolucestující učitelce, které se toto „vyčlenění ze slušné společnosti“ evidentně nelíbí. Druhý den navštěvujeme pro křesťany tak svaté Capharnaum , Ježíšovu a Petrovu vesnici se zbytky starobylé synagogy.  Další cesta nás vede do kibucu poblíž hranic se Sýrií .  Maminka se dvěma dětmi jedoucími v elektrickém autíčku vypadá šťastně  a nechá se i s dětmi vyfotografovat. Na život v kibucu  jsem zvědavý, zvláště mě zajímají pravidla soužití této komunity, ale všechno je , zdá se , již dávno jinak.    Kibuc ani nevypadá , že by bylo  dost peněz na jeho údržbu. Navštěvujeme ještě zprivatizovanou samoobsluhu, neboť čas a  síla trhu  funguje i v Izraeli a pokračujeme do kdysi  bojových pozic na hranicích se Sýrií.

Stát Izrael má složité geografické i politické poměry. Na západě moře, na severu Lybie , z východu Syrie a Jordánsko. Ze severu na jih teče jedna řeka velká jak Svitava v Brně. „Ano , to co vidíte je opravdu Jordán , to je  všechno“, řekl nám průvodce, když jsme lehce přibrzdili  na mostě přes bájnou řeku  cestou z Golanských výšin. Ale jinou tak velkou zde nemáme.  Voda je v Izraeli strategická záležitost. Podívejte se na mapu, říká nám Beny. Jordán  teče z Lýbie. Stejně tak strategické jsou pro Izrael Golanské výšiny, které Izrael dobyl  v roce 1967 a anektoval v roce 1981. Vrátit Golanské výšiny Sýrii znamená pustit podle vodního práva  Sýrii do poloviny Galilejského jezera, říká nám Beny. Dolů na jih k mrtvému moři jedeme po západním břehu Jordánu.  Pohybujeme se  palestinským územím. Krajina kolem mrtvého moře připomíná poušť a na březích je vidět velký úbytek vody. Mrtvé moře už není průtočné , voda se nestačí doplňovat. Beny ale říká, že název mrtvé moře zde nemají rádi. Jejich  moře není zcela mrtvé, žije zde nějaký druh bakterie. Lepší je říkat  moře slané. Silnice kolem solného jezera je občas   lemovaná plotem s   kontrolními body.  Vojáci prohodí pár slov s naším průvodcem a bez problému nás pouští dál. Čeští občané mají v Izraeli dobré jméno už od dob, kdy naše země jako jedna z mála podala mladému státu pomocnou ruku. Po cestě se zastavujeme ještě na pár hodin v Nazaretu, navštěvujeme pevnost Masadu a děláme nezbytnou zastávku na vykoupání v solném moři. Je zde 46 stupňů ve stínu a tak párkrát na chvíli do vody, jedno plzeňské v plechovce a pokračujeme do Jeruzaléma. Pouštní charakter cesty umocňují beduíni, které máme možnost čas od času  vidět  za oknami našeho mikrobusu. Pro některé z nich je to ale byznys  a za malý obnos se nechají rádi vyfotografovat.

V Jeruzálémě se ubytováváme v hotelu  na pokraji moderního města. Do toho starého se vezeme městským autobusem . Při nástupu mě starší žid s kloboukem a pejzy  uvolňuje místo, ale s díky odmítám. Beny mi pak říká, že bych vedle něj jako nevěřící nemohl sedět a toto je elegantní způsob jak celou věc vyřešit.   Samotné staré město je rozděleno na čtyři části – židovskou, křesťanskou , arménskou a muslimskou. Svatý hrob křesťanů leží dnes v muslimské části města a  dědičně se o něj stará muslimská rodina, protože křesťanské církve se nedokázaly dohodnout. Přechody mezi muslimskou částí  připomínají kontroly na letišti a návštěvník si plně uvědomí každodenní pro nás  tak nezvyklou realitu.

Ozbrojení mladí lidé v ulicích města zajišťující bezpečnost. Samopaly a pistole u smějících se dívek i chlapců vzbuzují u některých z nás nepříjemné pocity. Vojenská služba je v Izraeli povinná pro mladé muže  i ženy, netýká se však z bezpečnostních důvodů palestinců. „Modrá knížka“ se tu nenosí, všichni jsou hrdí, že mohou sloužit v armádě . Pomáhat a sloužit. Být v armádě je v Izraeli  čest. A také šance získat po ukončené vojenské službě  lepší místo. V pátek máme volný den. V Izraeli je sabat a tak jedeme taxíkem na Olivetskou horu podívat se do Getsemanských zahrad. Zpátky jdeme pěšky  přes Lví bránu. Je to kousek, odbočujeme trochu z cesty do muslimských uliček. Není to ale dobrá volba, jak se brzy ukáže. Jdeme jen ve čtyřech, bez průvodce  a to není na tato místa bezpečné . Pro místní obyvatele jsme americká mafie. Pomalu zrychlujeme chůzi. Za chvíli po nás háže mladý chlapec plechovku od koly. Schovávám fotoaparát,   znovu  zrychlujeme a snažíme se dorazit co nejrychleji k civilizaci. S úlevou  se přidáváme k hlídkujícímu vojákovi. Musíme chytit poslední autobus. Je sabat, za chvíli nebudou jezdit.  V hotelu bydlíme ve čtvrtém patře, ale musíme pěšky. Je sabat, výtah nejezdí, říká mi s úsměvem mladá recepční. Večer je v hotelu slavnostní sabatová večeře. I když máme opět přidělená speciální místa , máme bíle prostřeno a obsluhuje se. Šalom šalom, říká mi obsluhující paní. V místnosti jsou muži, ženy i děti, všichni slavnostně oblečení. Rabín  čte z tóry, muži se drží za ramena a kývají se do rytmu . Zpívají a radují se, připíjejí si vínem . Trochu jim závidím  tu soudržnost  a zvyky udržované po tisíciletí.

Náš průvodce Beny svoji jarmulku  má , ale špatně mu na jeho hlavě s málo vlasy drží.

Buďte tady štastní, řekl jsem slečně recepční, když jsem odevzdával klíče od našeho pokoje . A myslel jsem přitom na každodenní  život lidí v Izraeli. Na tu spoustu práce , kterou lidé odvádějí v tak nelehkých geologických a politických podmínkách . Na potíže s bezpečností, kterou mi bereme jako samozřejmost.

Ale my jsme , usmála se na mě.  

Jiří Ondřík, 14.8, 2009, Brno