Běhat jsem začala … ale vlastně není vůbec důležité proč. Začala jsem před 15 lety, důvody byly různé, hlavně jsem si chtěla dokázat, že to dokážu.
Někdy mě to bavilo víc, někdy skoro vůbec. Největší motivací byly vždy závody, poprvé Var Ruset ve Stockholmu, hned po narození syna. Je to běh na 5km jen pro ženy; běželo nás tehdy pět kamarádek pracujících na ambasádě ve Švédsku. Za ta léta jsem běhala podle nálady, energie, rodinných okolností, hlavně podle toho jak se mi chtělo. Milovala jsem rána, když jsme byli někde na cestách a já se probudila a šla prozkoumat okolí, výborná je Paříž, nebo i Rio de Janeiro. Copacabana po ránu bývá plná sportovců, ale já měla vždy pocit, že je tam jen pro mě. Různě jsem běhání prokládala jinými sporty, ale k běhu jsem se vždy vrátila.
Běhám dál, protože můžu. Je to pro mě důkaz toho, že jsem zdravá a fyzicky to zvládám. Před rokem jsem si nahmatala v prsu bulku a byla z toho rakovinu prsu. Druhý den poté co mi potvrdili diagnózu, jsem si šla koupit nové běžecké boty. Zvláštní já vím, ale byl to příslib sama sobě, že začnu znovu běhat. Těch posledních pár měsíců před diagnózou jsem byla dost unavená a smutná z toho, že to všechno nějak nezvládám. S diagnózou paradoxně přišla naděje. Teď po roce, po několika operacích a léčbě zase běhám dvakrát do týdne a dělá mi to obrovskou radost.
Není nic lepší než se opřít do asfaltu … jen tak, protože můžu.
Andrea Jančárková
