Dost jste mě vaším příběhem o volantových trdlech pobavili, já pocházím zřejmě z té druhé a štastnější boží strany, ač ženská, lektoři jízd moje řízení obdivovali už od prvních svezení na cvičáku, zejména pak když jsem při parkování "do zásuvky" trumfla všechny kluky v kurzu a zvládla to na poprvé a velmi rychle.
I já jsem ale měla v kurzu spolužačku, která ten řidičák nemá, myslím, dodnes, neudělala ho ani napoprvé, ani napodruhé a ani napotřetí, a přesto to nevzdala. Potkala jsem ji po dvou letech a ani na počtvrté ho neměla. Jak je na tom dnes netuším, ale opakovaně ho nedostávala pro zoufalou neschopnost řídit, pamatovat si pořadí pedálů a řazení a zejména proto, že si chorobně pletla levou a pravou.
Článek vznikl ve spolupráci s Auto iDNES.cz
Můj lektor asi po třetí jízdě prohlásil, že už mě toho nemá z řízení co naučit, a i přes moje tiché protesty, že nezvládám pohyb na křižovatce s tramvajemi (Dejvický "Kulaťák" je pro mě smrtí dodnes), si ze mě udělal během mých jízd osobního řidiče a jezdili jsme spolu vyřizovat jeho poštu, jeho složenky do banky, nákupy, kancelářské pochůzky a podobně.
Z toho důvodu asi dodnes tramvajové křižovatky řeším dle hesla "moudřejší ustoupí" a po vzoru rovnice velikost = síla dávám v situacích, kdy si nejsem jistá, tramvaji galantně přednost (i když ona ji má vlastně skoro vždy). Z toho důvodu, že jsem byla se svým lektorem stále na cestách, jaksi jsem se neúčastnila dobrovolných technických lekcí a kvůli tomu nejsem schopná si pomalu dolít do ostřikovačů vodu. Krasopisné parkovaní a plynulé řazení "nevylije se při pití kafe" mi jsou ale k ničemu, když se s vnitřkem auta něco stane, nedejbože abych píchla kolo.
Jakožto druhé technické lekci jsem byla přítomna výměně kola, ale jelikož bylo parné léto, autoškola se nacházela u řeky a já jsem na sobě měla zářivě žluté tričko, strávila jsem předmětnou výměnu zahlcená v mračnu much a sbíráním hmyzu z outfitu. Po povinné výbavě svého nového auta mě napadlo pátrat až po třech měsících a to je proto, že mi bylo divné, že "není vidět". (To že je schovaná v kufru pod kobercem mi došlo až po usilovném přemýšlení). Jakožto netechnický typ s "citem pro řízení" technicky nezvládám ani řízení dopravy policií. Vlastně jsem nejvíc ráda, když jen mávají rukou a netočí se ve středu silnice jako korouhev.
Nejvíc to asi dokazuje moje nedávná cesta Plzní přes známou velkou křižovatku Pětatřicátníků. Z autoškolních lavic si pamatuju, že pokud policista stojí čelem či zády, je zakázáno jet, naopak průjezdný je policistův profil. Toliko teorie, praxe byla taková, že jsem jela rovně, blikala doleva a přehlédla policistův postoj "čelem". Až po jeho usilovném skákání a dupání jsem zahlédla toho běsnícího nebožáka, pročež jsem pro skutečnou jistotu zastavila na kolejích tramvaje a stále blikajíc vlevo. Druhý policista měl zřejmě více pochopení než vzteklý kolega a vidno blondýnu za volantem, neubránil se veselí a jal se naznačovat roztažením a opětným zavřením dlaně levý blinkr. Moje spolucestující (bruneta) to pochopila jako nerozvícená světla, tudíž jsem je začala vypínat a zhasínat, než mi došlo, co tím sympatický policajt myslí. Po celé minutě jsme toho měli všichni dost, zařadila jsem jedničku a vyčerpaná se rozjela k cíli cesty. Sympaťák se smál jako bych mu řekla vtip roku a dokonce se nám na cestu ukolnil. Svoji kamarádku, která mi vyčetla neznalost dopravních postojů, jsem na závěr všeho uzemnila slovy "já jsem myslela, že se má jet, když není k tobě čelem". Že byl, jsem si nějak nevšimla...
Přeju štastně najeté kilometry a když potkáte řidičku lijící ostřikovací směs do nádržky s olejem, či neschopnou umýt auto v automatické myčce, zkuste to pochopit. Ne všichni zvládáme dohromady techniku s "citem".
Se srdečným pozdravem
Barbora Koukalová
