Autoškola aneb Jeden velký prožitek

Určitě bych měl začátkem mého vyprávění zmínit, že den, kdy jsem měl absolvovat svou první hodinu, stál celý za “vyliž si kapsu”, takže přesně tomuto heslu odpovídala i má účast v Autoškole v Horním Slavkově.

“Támhle si sedni, a tady máš test,” řekl mi učitel a já, dutý bambus, jsem začal vyplňovat - nic takového jsem neočekával, takže šlo o obdobu skvělé zábavné hry Sportka, Bingo či Tutovka. Obrázkové otázky typu „Kdo pojede křižovatkou jako první?”, jsem opravdu nezvládal. Konečný výsledek 20 bodů z celkových 50 tomu taktéž odpovídal.

Poté stačilo ještě říct, že navštěvuju gymnázium, že knížku na učení doma sice mám, ale ještě jsem ji neotevřel a neudělal si ani jeden test, a bylo vše jasné. Pan učitel poznal, že bude muset, možná poprvé ve své praxi, učit - jak říká moje máma - jelito, který by udělalo nejlíp, kdyby těch 8 táců radši darovat na charitu.

Článek vznikl ve spolupráci s Auto iDNES.cz

Za pár dní následovala má první zkušební jízda. Černý vůz s nápisem „autoškola“ pro mě přijel až k domu, nevěděl jsem ale, jestli v něm kromě mého instruktora není ještě někdo. Když onen černý vůz málem naboural do železného zábradlí na mostě vedoucího až ke mně, bylo jasné, že svou první jízdu se mnou pojede mnohem více lidí…

Auto zastavilo a vystoupila z něj slečna, jež ke mně pronesla: “Tak pojď, konečně se všichni projedeme.” Myslí si, že jsem asi kamioňák, říkal jsem si v duchu a nasedl za volant. “Dobrý den,” pozdravil jsem instruktora, a všiml si, že vzadu sedí dohromady už dvě slečny. Ostuda mohla začít…
“Dva tisíce otáček,” znervózněl instruktor, když mi auto opětovně (po páté) chcíplo. Dva tisíce otáček jsem nakonec samozřejmě nedal, ale na 3 tisíce jsem se nakonec rozjel. “Za chvíli bude STOPka,” intelektuálně jsem pronesl, přičemž jsem před značkou zastavil. “Zastavuje se až za ní, před silnicí,” uvedl muž po mé pravici a znovu mi připomněl: “2000 otáček”, jelikož mi auto znovu zesinalo.
Po objetí celého Lokte (malebného městečka na Karlovarsku) jsem dostal příkaz jet do Sokolova. Několikrát jsem se držel moc blízko okraje vozovky, takže mi pan učitel musel do mého řízení zasahovat - neboli strhávat volant! Před značnou Staré Sedlo jsem to však už asi pochopil a začal brát vše trochu vážněji. Jasně že jsem se musel začít svému “jelitománství” smát.

Smích mě přešel, když mi tachometr ukázal 93km/h. “Smíš jet jen devadesát, víc ne,” prohlásil tichým hlasem instruktor a přišlápl brzdu. Pokakaně jsem i já zvedl sandáli (ne sranda, nejel jsem v sandálích ani v pantoflích) a rychlost tak ubral. “Teď zaboč k Liedlu,” dodal.
Cože? “Chtěl zabočit, ale nezvládl to, byl to ale dobrý řidič,” přeříkával jsem si text, jenž chci mít napsaný na náhrobku… nakonec to však dobře dopadlo, a k Liedlu jsem opravdu nějakým zázrakem zabočil, vyjel kopec, a dokonce i zaparkoval. “Ještě to trochu srovnej,” vyjádřil přání pan učitel a mně to znovu chcíplo.
Dva tisíce otáček, běželo mi před kedlubnou a auto jsem tedy závěrem srovnal do parkovacích pruhů. A co pronesl vyčerpaný (mým přičiněním) instruktor? “Jdu si nakoupit!” 

PONDĚLÍ, 24. 11. 2008
V tento den mi bylo osmnáct a největší dárek jsem samozřejmě dostal od svého instruktora v autoškole. “Pojedeme ze Slavkova do Sokolova,” poznamenal a já věděl, že to bude jízda. Jízda po namrzlé silnici a především ve tmě.
Je to divný, ale cesta právě ze Slavkova do Sokolova probíhala celkem skvěle. “Teď tu budou tak tři kanály, nenajížděj na ně, ničí se pneumatiky,” uvedl instruktor. Samozřejmě jsem nevynechal ani jeden, a tak jsme se oba zasmáli. To byl však jediný okamžik, kdy jsme se mohli smát. Moje následující působení za volantem bylo opět velice interesant und brilliant.
“Kam to jedeš,” divil se muž po mé pravé ruce, když jsem vjel do zákazu vjezdu. “Já vim že se tam nesmí,” kontroloval jsem situaci a z uličky vyjel pryč. Další problém, samozřejmě né mou vinou, ale díky tmě a přírodním podmínkám, to je jasné, vyvstanul na přechodu. U Perly mi vběhl párek chodců, což jsem zaregistroval a sešlápl brzdu spolu se spojkou. Při následném rozjíždění mi však otáčkoměr ukázal šestitisícovku a zadní kola Fordu začala hrabat. Další rozjíždění připomínalo, jakoby se karosérie chtěla odtrhnout od podvozku, a tak celý automobil cukal, skákal a dále hrabal směrem do podzemí. Kolemjdoucí i spolujezdci byli mírně nervózní, paní na zadním sedadle prohlásila něco v tom smyslu: “Bejt teď řidičem, už bych si vystoupila”. Já však celý proces zvládl na výbornou a vytáhl z otáčkoměru ještě 7 tisíc. Tuberkulózní motor nezvládal, i přesto jsme se ale rozjeli. Další problém (s pořadovým číslem nejméně tři tisíce tři sta třicet tři) byl na dalším přechodu, na křižovatce kousek od ISŠTE. Jako na potvoru (nějaká potvora prostě) mi na něj vběhl další chodec. Sakra, chodci! Situace se opakovala a já hrabal a hrabal. Možná by mi nabídli práci na Ukrajině, přesto byl přede mnou poslední úkol. Za mostem odbočit doleva. “Tak jeď,” mínil instruktor a myslel tím, abych zabočil doprava, jelikož počítal, že jsem si již zapamatoval, jak vypadá značka zákaz vjezdu. Mýlil se. Vjel jsem přímo do protisměru jedoucímu vozidlu, který právě vyjížděl z oné jednosměrky, do níž jsem chtěl jet. “Tam přece nemůžeš, nevidíš značku?” divil se učitel, já ale koukal na auto, kterému jsem zkomplikoval jízdu. “P-O-L-I-C-I-E,” bravurně jsem přečetl, malá skupinka občanů, již nevěřícně koukali na mé řidičské schopnosti, na chodníku by mi jistě i zatleskali, ale já rychle vycouval a odbočil. “Není mi jasný, co tady dneska předvádíš,” podotkl instruktor a nařídil jet směrem k obchodnímu domu Kaufland. Něco si půjde údajně koupit.

Na křižovatce u Kauflandu jsem po dání přednosti protijedoucím vozidlům odbočil vlevo, nečekaně mi však někdo přidal plyn. Kdo asi… “Dej tam dvojku, zmáčkni přece tu spojku!” Víte, co bylo nejhorší? Já tu spojku nemohl najít! “Nevim kde je,” odpověděl jsem a dál šlapal na plyn, stále rychlost 1. Učitel si myslel, že si dělám srandu, moje okno v hlavě bylo ale opravdu dost velké a stále se zvětšující. Tu spojku jsem prostě nenašel. “Zmáčkni spojku,” trval na svém, a tak jsem mu jeho přání chtěl splnit. Klik. Rup. Byla to brzda. Zastavil jsem se v půli cesty z kopce ke Kauflandu a instruktor málem políbil přední sklo. “Zaparkujeme zase vzadu.”
Po zabrání míst pro dva automobily jsem musel, i když s mírnou nechutí, vycouvat. Bohužel jsem vycouval tak nešikovně, sakra, pitomá tma, že kdybych opět chtěl zaparkovat, skončilo by to rovněž zabráním míst pro 2 auta. “Zaparkuj tamhle,” zoufal instruktor a já tam tedy zaparkoval. “Nepouštěj spojku,” přál si naposledy, ovšem mně se nějak levá noha prohodila s pravou… jasně, zase brzda. “Vypni to a jdi od toho,” uzavřel instruktor a šel si nakoupit… nedivil bych se, kdyby prášky proti bolestem hlavy.

Nakonec jsme to nějak postupně zvládali a dostali se až k závěrečným zkouškám, které se konaly v prosinci. Sníh, zima, klouzalo to, zkrátka ideální podmínky pro někoho, kdo chce v budoucnu brázdit silnice. První částí zkoušky byly samozřejmě testy. Veškeré otázky jsem znal nazpaměť, ovšem podivil jsem se, když mi výsledek testu zablikal červenou barvou. Neuspěl jsem. Scházel mi jeden bod. „To je, co?“ zasmál se zkušební komisař mému chabému výsledku a nechal mě podepsat podivný list papíru, jenž, řekněme si to narovinu, ukazoval, že patřím mezi ty blbce, kteří nejen že nemají vlohy pro řízení, ale zároveň se ani nezvládnout naučit na testy. Z technických otázek jsem si vylosoval „povinnou výbavu vozidla“ a „spojku“. Opět tedy téměř to nejlehčí, co jde. Zde jsem však sám sebe překvapil a bez problémů uspěl – i když jsem si závěrem nemohl vzpomenout na lékárničku. „No co tam ještě máme? Je to hodně důležitý,“ snažil se komisař. „Nezdržujte, nemáme čas,“ usadil mě, když jsem mu znovu, nejspíš ve snaze že na poslední povinnou věc výbavy zapomene, začal od začátku vyjmenovávat složky vozu. „Lékárnička,“ osvítilo mě, a on s uznalým pohledem dodal: „běžte na chodbu!“
A bylo to tady. Závěrečné jízdy. Tak stejně už je to jedno, testy jsem neudělal, tak neudělám ani jízdu no, říkal jsem si, ovšem když jsem velice grandiózně vycouval z řady parkujících vozidel, předsevzal jsem si, že dnes je můj jezdecký den. A od pravdy jsem skutečně nebyl daleko.

„Kdo teď bude mít přednost?“ ptal se mě po pár minutách jízdy komisař, můj instruktor se zaťatými zuby naslouchal, co odpovím, jelikož jsme přesně tuto trasu několikrát spolu absolvovali. „No, přednost má ten, co přijíždí zprava.“ Bezkonkurenční odpověď, myslel jsem si. Myslet ale neznamená vědět, to už mě učili ve škole. „Aha, no, a kdybyste byl na hlavní?“ kontroloval komisař. „Tak mám přednost já, to je jasný.“ „Víte, jenže vy jste na hlavní!“ uzavřel zkoušející s tím, že má odpověď byla samozřejmě nedostatečná. „Aha, jasný, to je jedno,“ smál jsem se své blbosti, a domníval se, že to zahraju, jakože jsem to vlastně věděl. „Pane Šujan, je to všelijaký, ale dobrý to rozhodně není,“ vyhrkl komisař a nejen mému instruktorovi pomalu začínalo docházet, že to asi doopravdy nebude tak dobrý.
Zatáčka. Rovinka. Vjezd do malé obytné čtvrti. „Můžete mi říct, kudy by jelo auto, kdyby teď nějaký jelo proti vám?“ Nechápal jsem otázku komisaře. Tak primitivní věc už jsem dlouho neslyšel. „Tak nepochybně vedle mě, tudy, po levé straně, z mého pohledu.“ „Tak to asi ne,“ vysvětloval komisař, „jedete totiž v protisměru!“ To, že dnes kromě testů neudělám ani jízdy mi začalo připadat jako realita.
Jelikož byl můj zkoušející dobrým známým komisaře, oba si tykali. „Asi už se těšíš, až tady pan Šujan z toho auto vyleze, protože jinak ti ho celý zhuntuje,“ smál se komisař a já už si připravoval, co vlastně řeknu doma, proč jsem ty jízdy neudělal. Nakonec se však štěstí usmálo právě na mě. Když jsem konečně zaparkoval, začal komisařův proslov s velice vydařenou pointou. „Jezdíte dobře, ale chyběl mi tomu, chyběl mi tomu…“ - nemohl nalézt to pravé slovo. Ještě že má slovní zásoba není na bodu mrazu jako řidičské umění, a tak jsem mu jeho větu okamžitě doplnil. „Prožitek?“ „Prožitek, to je to slovíčko, pane Šujan, prožitek,“ uzavřel komisař. Bylo mi jasné, že jsem v jízdách uspěl.

Den před Štědrým dnem se mi dostalo možnosti jít si napodruhé udělat testy, ty jediné mi bránily v tom, mít již konečně svůj vlastní řidičský průkaz. Půl hodiny jsem čekal na úřadě, a potom jsem se z nějakého zvláštního důvodu ocitl v kanceláři městských komisařů. „Testy máte až od půl osmé, tak si běžte dát kafe, hlavně nás neotravujte, nebo nás takhle po ránu akorát naserete,“ řekl mi komisař, který si ještě před týdnem prožil mou jízdu bez „prožitku“. Ale já už jsem to bral s nadhledem, stejně jako testy, jejichž kladný zelený výsledek napovídal tomu, že jsem si dal skutečně pěkný dárek k Vánocům.

Kristián Šujan