17. listopad a láhev sektu

Tak jako tisíce jiných Čechů seděli jsme s manželem v listopadu 1989 před televizí a nevěřícně se slzami v očích sledovali dění, jehož jsme se pak i sami aktivně zúčastnili.

A v jednom okamžiku – to už radost z odchodu komunistů kulminovala – jsme se rozhodli oslavit to štěstí, tu úlevu, ten neuvěřitelný a dosud nepoznaný pocit lahví sektu.

Jenže doma žádná nebyla. V našem nejbližším venkovském obchodě měli tenkrát jen jeden druh – do Silvestra bylo ještě daleko – brutt. Suché. To sice nemusím, ale tehdy brutt chutnal sladce, přesladce.

A stalo se to pak tradicí. Vždy 17. listopadu otvíráme láhev – teď již každoročně mé oblíbené demi, tedy sladké. A připíjíme si na to, že komunisté opravdu padli, že žijeme ve svobodné zemi, že se to podařilo a my se toho opravdu dožili. A přes všechno, co se kolem děje, přes všechny chybičky , chyby i velechyby demokracie – pořád je 17. listopadu co slavit. Komunisté jsou pryč.Žijeme v normální, demokratické, svobodné zemi.

Také letos v ponděli otevřeme láhev sektu.

Akorát bychom potřebovali v té dnešní přebohaté nabídce sektů sehnat úplně nový druh.

Letos by to chtělo bitter. Hořké.

Renata Pospiechová

Velké Hoštice