Hitler versus Schuman

Rozhodl jsem se reagovat na článek pana Matějky (odkaz zde) a nabídnout poněkud jiný pohled na EU. Především odmítám vylíčení evropské integrace jako uměle vynucovaného procesu uskutečňovaného stylem „když to nejde po zlém“ (Hitler), „půjde to po dobrém“ (Schuman).

Vše, co pan Matějka ve svém článku napsal o Robertu Schumanovi, je pravda, ale ne úplná. Tento politik byl do vichystické vlády jmenován maršálem Pétainem do funkce státního tajemníka pro válečné uprchlíky, bez toho, aniž by se ptali na jeho názor. Schuman se ale nikdy zasedání této vlády neúčastnil a při nejbližší příležitosti se vydal do Vichy, aby podal demisi. Navíc už v září 1940 ho uvěznili nacisti. Pro pořádek ještě uvádím, že vichystická vláda kolaborovala s nacisty teprve v říjnu 1940.

Robert Schuman si velmi dobře uvědomoval fungování geopolitiky a chápal, že Německo je prakticky jedinou zemí, která je v Evropě schopna hegemonie, a proto viděl řešení v jejím „svázání“ v nadnárodních institucích. Hitler chtěl národní státy vymazat z mapy, Schuman naopak plně chápal jejich význam a odmítal jejich zánik. Po vzoru pana Matějky, a také pro lepší ilustraci uvádím některé Schumanovy citáty:

1. „Nejde tu o splynutí států a vytvoření superstrátu. Evropské státy jsou historickou skutečností a bylo by psychologicky nemožné je zrušit. Jejich různorodost je dokonce velmi šťastnou skutečností“. 

2. „Německo nikdy nebylo tak nebezpečné, jako když se izolovalo (…). Na druhé straně, Německo má větší smysl pro společenství než kdokoliv jiný a ve sjednocené Evropě se bude moct naplno uplatňovat“. 

3. „Evropská politika, tak jak ji chápeme, vůbec není v rozporu s vlastenectvím každého z nás“. 

4. „Evropa nevznikne najednou, ani ne jako celek. Bude vznikat konkrétními činy, které musí nejdříve upevnit opravdovou solidaritu.“ 

5. „Po dvou světových válkách jsme nakonec uznali, že nejlepší zárukou pro národ už není jeho skvělá izolace, ani jeho vlastní síla, ať už je jeho moc jakákoliv, ale právě solidarita národů, které akceptují společné úlohy ve společném zájmu“. 

(zdroj citátů: R. Schuman, „Pro Evropu“) 

Co se týče současné EU, stejně jako panu Matějkovi se mi nelíbilo, že Německo bylo osvobozeno od sankcí za porušení Maastrichtských kritérií. Asi by ale nebylo fér opomenout fakt, že tato země je největším přispěvatelem do rozpočtu EU. Nesouhlasím však s tvrzením, že Německo s Francií skrze EU a Lisabon nově ovládly Evropu. Tyto dvě země přece nedisponují kvalifikovanou většinou. Mimochodem, rád bych se dozvěděl více o rozpínavé politice CDU/CSU – v článku pana Matějky na mne toto tvrzení působí spíše jako laciný výrok nepodložený fakty (ale třeba se dočkáme dalšího článku právě na toto téma). 

Pak je tu otázka čistého plátce. Obecně se jedná o zemi, která do rozpočtu EU přispívá více, než z ní dostává zpět. To je každému jasné. V praxi to ale bohužel takto jednoduše nefunguje. Velká část financí se nevrací zpět členským státům, ale míří do třetích zemí. Dále má spousta projektů mezinárodní charakter. Na úrovni orgánů EU se dospěje k rozhodnutí financovat projekt např. ve Francii, avšak jeho realizátorem může být švédská firma. Komplikované je to i se cly, které tvoří významnou část příjmů rozpočtu EU. Zboží, které dorazí např. do přístavu v Antverpách, je procleno v Belgii. Cílovou zemí výrobku může být ale Polsko, takže platba cla je sice připsána Belgii, v konečné fázi jej ale zaplatí polský spotřebitel. Z uvedených důvodů bych proto otázku „čistého plátce“ nepřeceňoval, jsem ale pro poctivou diskuzi o skladbě rozpočtu – i mně vadí, že největší podíl výdajů jde na společnou zemědělskou politiku. Podle mého názoru by se daleko více mělo investovat do údržby stávající, případně budování nové dopravní infrastruktury, neboť doprava je „krví“ ekonomiky. Možná namítnete, že je nesmysl odevzdávat finance do společného rozpočtu, a pak o ně složitě žádat zpět. Právě na dopravě je ale pěkně vidět, že je žádoucí její koordinace na evropské úrovni, aby do sebe „zapadala“ infrastruktura jednotlivých členských zemí. Jiným příkladem může být oblast hospodářské soutěže – pokud nějaký případ přesáhne hranice ČR, asi těžko by o něm mohl rozhodovat ÚOHS v Brně. 

Jaký přístup k evropské integraci je tedy pro Českou republiku optimální? Je to snad pasivita s prvky rezignace? (Jen ať si Německo s Francií rozhodují o svých záležitostech a nás ať nechají na pokoji; stejně nás NIKDY nebudou považovat za rovnocenné partnery….)? Nebyla by to ale obdoba politiky appeasementu, která vyústila ve světovou válku? Nebo je optimální přístup, pro který jsou příznačná slova AKTIVITA a DIALOG? (Snaha prezentovat postoje ČR v orgánech EU, hledat spojence, argumentovat, naslouchat partnerům a věcně připomínkovat legislativní návrhy – mimochodem, co se týče tohoto bodu, je procento připomínek států, které přistoupily v r. 2004 a 2007, stále velmi malé…). Asi je zbytečné říkat, kterému z těchto přístupů fandím já.