Za svou dosavadní životní éru jsem se už naučil, jak ženu potěšit. Naučil jsem se nakupovat květiny, parfémy a další k jejímu životu nutné věci.
V čem mám slabinu je výběr, přesněji koupě šperků. Na to jsem nikdy nebyl, a hlavně mi přišlo zbytečné dávat tolika peněz za tak skoro neviditelné věci. Ale jak to bývá, člověk míní život mění. Mou ženou vyslanými signály jsem usoudil, že právě nadešel čas to vzít vlastních rukou a vzít svou ženu, skoro manželku, do ďáblova stánku, do zlatnictví, na výběr té skoro neviditelné věci.
Ponejprv jsem vyrazil na průzkum terénu, do ulice, kterou každý den chodím do práce, do krámku ukrytého v suterénu, rozpoznatelného jen podle pár řetízků v malé, zaprášené výloze. Po tří schodovém sestupu jsem měl pocit, že jsem se ocitl v instalatérském obchůdku, plném různých mosazných kroužků. Sortiment se mi zdál podobný tomu, co mi jednou nabízeli slovenští Romové u silnice směrem na Chomutov. Ten trik s porouchaným autem jsem tenkrát okamžitě prokoukl. Instalatérský krámek jsem hbitě opustil s myšlenkou, že bude lepší se poradit se svou znalejší ženou.
Nakonec vyhledání toho pravého místa nebylo nic složitého. I na takovém menším městě, v kterém bydlíme, se něco najde. A dokonce, krámek nesl název Klenoty. To už jsem začal nabývat na jistotě, že zde něco koupím, protože jsem v něm jednou koupil hodinky, Primky.
Musím uznat, že od mé poslední návštěvy podobného obchůdku, asi před třiceti lety, se hodně změnilo. Sortiment široký, od řetízků různých barev až po prstýnky různých barev. Trochu, spíše hodně, mne zarazili ceny tohoto leštivého sortimentu. Během chvilky jsem usoudil, že s vyčleněným rozpočtem kolem třech tisíc, asi moc velkou ránu do světa neudělám.
První rozkoukávací minuta byla za námi. I přesto mne v klimatizované místnosti polilo horko, vyschlo v krku, a nakonec jsem začal chladnout od nohou. Jedno platíčko prstýnků a řetízků venku, druhé venku a další a další.
Po deseti minutách bylo rozhodnuto, spíše žena měla jasno. Verdikt by překvapující a zněl, mne se nic nelíbí, tady si nic nevyberu. Uf, oddechl jsem si. Ne, že bych nechtěl nic koupit, ale v mě neznámem prostředí jsem byl rád, že vše mám aspoň pro dnešek za sebou. V tichosti jsem se odebrali na parkoviště s ujištěním, že se určitě brzy vrátíme a něco koupíme.
Rozhodnutí nic nekoupit mne udivilo. Zjišťoval jsem, jak je možné, že v tak vyšperkovaném krámku žena nic nechce. Její odpověď zněla jasně. Jsem prostě pro chlapa taková žena snů.
Aby měl tento příběh smysl, tak se musím ještě zmínil a své životní situaci, která trvá již více jak osm let. Před mou skoro manželkou, tak jak to kolikrát bývá, byla bývalá manželka. Co osud nechtěl, tyto dvě dámy se spřátelily. Možná, že to není to správné slovo, ale jiné mne nenapadá. Prostě si občas napíší a jdou spolu na kávu. Myslím i doufám, že je to pořád pro mne v korektní rovině. Říkám si, že horší by bylo, kdyby spolu začali jezdil na dovolené, a ještě horší by bylo, kdyby mne na ty dovolené nutili jezdit s nimi.
A v takovém dámském přátelském stavu se musím dodržovat plná informovanost obou stran, tak hned po opuštění zlatnictví skoro manželka odesílá zprávu bývalé manželce, kde popisuje, jak jsem se odvázal a vyvezl ji do města do krámku se zlatem, a že tam toho měli opravdu hodně, ale že si nic nevybrala a že se pasuje na ženu snů každého chlapa.
Odpověď přišla obratem. To znamená, že žena snů jsem i já. Mne do zlatnictví nikdy nevzal.
