Nikdy jsem neměl problémy s ranním vstáváním. Vstát před šestou hodinou ranní. Když se v mládí připravujete na práci hajného, tak to ani jinak nejde a neznám hajného, který by měl se vstáváním kdy nějaký problém.
Popravdě musím pominout čas posledních lečí, ale na ty se vztahuje výjimka. To se může vstávat klidně až po desáté, za předpokladu, že můžete stát na nohou.
V šest ráno usedám do autobusu a jedu z města A do Prahy. Cesta trvá 2.15 hod., ale mě pouze 5 minut. Spíše po 5 minutách už o sobě nevím a budí mně až první tramvajový přejezd v Praze, myslím někde na Bílé hoře. S vidinou ušetřených 10 minut vysedám na Hradčanské a šup do metra. Nikdy jsem tu trasu do firmy nestopoval, ale říká se, že to rychlejší je i s přestupem. Baví mne sledovat lidi kolem mne. Přemýšlím, co by kdo mohl dělat nebo kam jede. Kolikrát lze odhadnout i jakou má dotyčný člověk náladu. Obzvlášť ráno se nálada odhaduje snadno. Fascinují mne lidé s knížkou v ruce. O těch si myslím, že jezdí asi opravdu daleko. Já bych se na čtení těžko soustředil, tak raději čučím po lidech. Přeci jenom jsem z větší vesnice a pobyt ve velkoměstě si musím řádně užít. Ti lidé jsou takový jiní, než jsou u nás. My si nečteme, u nás se pozorujeme.
Ukončete výstup a nástup dveře se zavírají. A jejda, rychle ven nebo přijdu o našetřené minuty. Povedlo se. Příště budu pozornější nebo se raději postavím blíže k mapce stanic. Hluchotu odmítám přiznat, hlášení je dostatečně hlasité.
Mám oblíbenou výstupní stanici, Muzeum. Vím, že když vystoupím a za sloupem se dám doprava, tak přijdu k výtahům. Je to taková vymoženost této stanice, když vám ujede jeden výtah, tak můžete jed výtahem druhým bez dlouhého čekání. Nic složitého a s určitou jistotou to zvládám. Díky kombinaci člověka výše popsáno, to je hluchý člověk zírající u dveří, se k výtahu dostávám jako poslední. Vlastně předposlední, ale nevím, jestli se kolega, který jde za mnou počítá. Kdoví odkud přišel, v přepravní soupravě jsem ho nikde neviděl.
Výtah otevřený, přeplněn člověčinou. Pojedu druhým, stačí ho přeci jen přivolat. Tak volám, odborně řečeno přivolávám. Jednou, podruhé, potřetí, počtvrté. Stále nic, dveře se nehnou. I výtahová kontrolka se nikterak nemění. Dveře u vedlejšího výtahu pořád otevřené, tak zvažuji, že přehodnotím přeplněnost výtahu a přeci jenom se vejdu.
Zachrání mne hlas kolegy za mnou, který mi vysvětlí, že když přivolávám výtah, tak neustále otevírám vedlejší dveře a výtah nemůže odjet. Lidi od vedle začínají být nervózní, tak urychleně přestanu přivolávat. Kdo by po ránu chtěl schytat pár facek. Kolegovi za skvělé upozornění přiznávám poslední místo, ale jen pro tento den.
Jeden výtah odjíždí a druhý přijíždí. Kdo si počká ten se dočká. Do výtahu nastupuji já předposlední s mým posledním. Dveře se zavřeli a jedeme. To ten poslední, budu mu říkat pan Poslední, když zná tu fintu se zavíráním dveří, tak tu bude jezdit asi častěji, asi každý den.
Proč se nezeptat a nevyjasnit si to. Uvádím se mu jako člověk, původem lesák, z malého města, který nezná finty, jak se dostat do výtahu, a ještě s ním odjet. Pan Poslední přiznává, že on také ne, ale jak stál za mnou, tak viděl, že při každém zmáčknutí přivolávače se otevřely vedlejší výtahové dveře. Aha, jak jednoduché. Jen stát o metr dále od výtahu.
Přeci jen jsem byl vděčný, že mne pan Poslední z této šlamastiky dostal a přišlo mi rozumné se revanšovat. No, ale jak? No jak? Když on se vyzná tak ve městě a já zase v lese, tak pokud by se jednou někde v lese ztratil a já ho náhodou našel, tak ho z toho lesa vyvedu. Vyřčená nabídka byla přijata a odsouhlasena jednoduchým platí, tak platí. Výtah dojel do parku u muzea, dveře se otevřely a naše cesty se rozešly. Já šel vpravo, on vlevo.
Od té doby, pokaždé když jdu se psem do lesa, tak si vzpomenu na pana Posledního, jestli zrovna dneska někde nebloudí. Věřím, že ho jednou potkám zbloudilého a jeho pomoc mu oplatím.
