Albánie je balkánská kráska

I já objevil Albánii. Nutkání se tam vydat jsem měl již dříve, někdy před dvaceti lety, ale nikdy nepřišlo rozhodnutí, tak a jedu.

 Až letos když jsem si uvědomil, jak čas letí a možná jde o poslední prázdniny strávené společně se svým sedmnáctiletým synkem. Přesvědčit ho pro cestu s batohem kupodivu nebylo tak obtížné. Ze tří destinací si vybral právě Albánii a já byl rád, že konečně uvidím Balkán, o kterém slyším na svých cestách od svých souputníků. Nezabývám se příliš velkými plány, stačí mi pouze směr a putovat ze severu na jih nebo z východu na západ.

Při různých setkání s přáteli a zmínkách právě o Albánii jsem se kupodivu dozvěděl věci, informace, které mne nemohly nechat klidným. Informace, o zmizelých Češích, o albánské mafii či o nehostinnosti země. Nevěřícně jsem kroutil hlavou, a i s těmi málo informacemi co jsem měl, se pouštěl do diskuzí, jaký to tam vlastně je. Po pár prohraných slovních bitvách jsem vyrazil do knihovny pro nějakého průvodce nebo nějakou zajímavou knihu, která by mne uvedla do života mě neznámé země.

Neměl jsem zájem sehnat klasického průvodce, v kterém bych našel výčet pamětihodností, restaurací, hotelů a jiných běžných věcí. Informovanost jsem chtěl pojmout jinak, a tak jsem začal hledat i mezi literaturou albánských autorů, ale na výběr toho moc nebylo, ale jak to bývá s posledním titulem, přichází i rozuzlení. Kniha, v červeném obalu, objemného rozsahu.  Autorské dílo dvou mne známých pánů. V rychlosti jsem ji prolistoval. Vzal jsem ji pod rameno ještě s další knihou. Štěstí mi tentokrát přálo a měl jsem jasno, že výběr této země je namístě.

Nejsem mořský ani přímořský typ, tudíž jsem zůstal u toho svého jedeme za lidmi a za přírodou. Nemohu psát jaké je albánské pobřeží, nýbrž jsme u něj strávili pouze jedno odpoledne, a to pojídáním pizzy, pitím piva a lamentováním nad neskutečným horkem. Z původního plánu přejít severní alpy od jezera Koman až do Podgorici jsem vzdal. Ne, že bychom to nezvládli fyzicky, ale obava přechodu zelené hranice ze státu do státu, které nejsou unijními, byla větší než zvědavost, jestli se to dá zvládnout.  Mám rád rozlehlá údolí bez měst, bez rozhleden a dalších lidských vymožeností.  I v noci si rád vychutnám tmu a ticho okolních strží a kopců, a to vše bez světelného smogu. V Čechách takových míst moc není, krom vojenských prostorů jako jsou Doupovské hory, ale tam je zase vstup omezen spíše zakázán.

Co dále zde zažijete jsou neprošlapané chodníky, většinu chůze až neviditelné, zarostlé travou a větvemi. Chodníky jsou pastevecké, a proto kdo by hledal stezky jako ve francouzských či švýcarských alpách si bude muset ještě nějaký pátek počkat. Doufám, že těch pátků bude více než jen jeden. Co mne udivilo bylo značení trasy, které nebylo tak pravidelné jako u nás v Čechách, přesto značení je podobné tomu našemu, červený pruh lemovaný bílými. Když píši o pasteveckých chodnících, tak jde o stezky, které sloužili, pro pěší přepravu čehokoliv z jednoho místa do druhého přes lesy, údolí a kopce. Nejde o klasické hřebenové chodníky nebo výstupy na vrcholy, kterých je tu málo. To zde neexistuje, na vytvoření něčeho takového nebyl ještě čas. Určitě tu několik průkopníků je, ale na přírodě to zatím vidět není.

S vodou je to jako všude jinde, do 1 200 m n.m. narazíte na prameniště potoků a studánek, většinou nikterak udržované. Ve výše položených místech v letních měsících na vodu většinou nenarazíte nebo jen obtížně je hledáte. Nacházíte vyschlá řečiště potoků, která jsou zavodněná na jaře nebo při větších přívalových deštích. Při našem putování jsme měli štěstí, že jsme jednou denně na vodu narazili, i když jsme ji jednou na sklonku dne, museli dobrou hodinu čerpat po kapkách z mechu. To, ale neznamená, že když je vody méně, tak že je méně kvalitní. Naopak, tak čistou vodu přímo od pramene jako zde, jsem nikde v Evropě nepil. Skutečnost, křišťálově čisté vody je ta, že Albánie není tak průmyslově rozvinutá. Nejsou tu tak rozsáhlé pastviny jako jinde v Evropě. Stráně, kde byste hledali pastviny jsou zalesněny, porostlé bučinou, smrčinou nebo borovicovou klečí.

Čím více nehostinné místo, tím více pohostinní lidé. Nemusíte mluvit jejich řečí, nemusíte si vzájemně rozumět a přitom se s nimi vždy domluvíte. Poděkovat v jejich jazyce jsem se naučil snad až po desátém vyslovení, tak složité je to slovo, Faleminderit.  Nabídka studené čerstvé vody je samozřejmostí. Nám se poštěstilo, dostat z rukou místních kousek ovčího sýra a nakládanou zeleninu, a to zejména rajské a okurky, a kus bílé veky ukrojené o šířce 10 cm. Uprostřed země nikoho mi bylo nabídnuto i lahvové pivo. Přestože bylo teplé, tak po slaném sýru a slané zelenině jsem neodmítl a vypil ho. I teplé přišlo k chuti.  Záviděl jsem majitelům přírodní koupelnu s kbelíkem na vodu a lavorem na mytí položeným na stolku, zrcátko zavěšené na hřebíku zatlučeném do spáry mezi kamenné kvádry a jedinečným výhledem do údolí.

Přechod části albánský alp jsme zvládli a přespání v opevnění, v kule, byl také jedinečným zážitkem, ale to už je jiný příběh. O této zemi by sedalo napsat více. Chtěl jsem jen na tuto malou zemi upozornit jinak a možná vám mé psaní přijde k chuti.

Neznám celý Balkán, ale s odvahou píši, Albánie je jeho kráska.